Osobní příběh ženy, která si díky postoji svého srdce zasloužila své místo v Božím slově jako člověk víry, trochu zaniká vedle hlavního hrdiny vyprávění, kterým bezesporu byl Eliáš Tišbejský. Ale kdo chce najít zlatou žílu, musí si v zemi vyhloubit štolu - a kdo touží z Božího slova přijmout co nejvíc, ať se ponoří do hlubin a detailů a nezůstává na povrchu.
Úděl vdovy je obrazem ženy, která zůstala opuštěná bez zastánce. Jak často nám Bůh připomíná, že On se stará o vdovy a sirotky! Mají dokonce zvláštní místo v Božím srdci. Pokud totiž nemáme člověka, o kterého se můžeme opřít, co nám zbývá? Spolehnout se plně na Boha. A to je přesně to, co On od nás očekává!
Tato žena musela volat k Bohu o to víc, že měla chlapce, který se potřeboval opřít o ni. Náš Bůh ale není přísný soudce, který má radost z našeho utrpení. Je to Otec, dárce života a Ten, který člověka zachraňuje. Pokud nás vede do zkoušek, nechce nás zdrtit a vidět na dně, ale chce nás prověřit, posílit – a v tom dobrém smyslu dostat na kolena.
Sidonskou ženu postihl osud celé oblasti – Bůh zadržel déšť. Pouštní země nedává úrodu, lidé se uskromňují a začínají hladovět. Tato žena byla bez příjmu a ještě navíc s dítětem. Přátelé, i kdyby chtěli, sami nemají oč se rozdělit. Co se jí asi honilo hlavou, když sbírala chrastí a věděla, že dnes uvaří poslední jídlo? Možná přemýšlela, že sama ani jíst nebude, jen aby chlapec dostal o trochu víc. Nejstrašnější představa matky je to, jak se bude bezmocně dívat na své dítě, které slábne a umírá jí před očima. Někdy zkoušky jako by neměly už žádné východisko.
Do této bídy přichází Eliáš se zaslíbením, že se o něj postará neznámá žena. Sám nic nemá a možná netuší, jak těžkou výzvu před vdovu položil, dokud mu sama nevyloží svou situaci. Ale Eliáš na Boží příkaz promluvil a přestalo pršet. Ještě před pár dny dostával jídlo od krkavců. Dostal zaslíbení od Hospodina. Není člověkem, který by to všechno zapomněl, když se objeví nějaká překážka. Žena však tak blízce Boha neznala. Jak se zachová, postavena před takovou výzvu?
Když se člověk nachází v těžké situaci, můžou pro něj cizí svědectví představovat povzbuzení, avšak jsou to jen slova, jen příběhy někoho jiného. Může něco takového fungovat i u mě, v mém životě? Vždy je to nakonec na mně, jestli to budou právě jen slova, která zapadnou, nebo se stanou živou rhémou, která probudí víru v mém srdci.
Před časem jsem prošla těžkým obdobím. Přišla jsem o práci, zůstala na omezené podpoře a nemohla svými potřebami zatížit své blízké. Bylo to období velkého sucha a věřte – jako každé takové trvalo dlouho. Dostala jsem možnost trochu si přivydělat. Když jsem držela v rukou svou první tisícikorunu, upřímně jsem Bohu děkovala, jako by to byla výhra v loterii. A pak mě Bůh požádal, abych ty peníze dala někomu jinému.
Můžete se rozhodnout, že své peníze využijete pro sebe. Můžete nedávat desátky, neřešit princip prvotin, můžete své poslední jídlo dát svému synovi. Anebo můžete poslechnout Boží nabídku, i když netušíte, co přijde potom. Já jsem zažila svůj malý zázrak. Ve stejný den, kdy jsem své peníze poslala dál jako chléb po vodě, připluly ke mně jiné a bylo jich víc. Především jsem ale dostala svědectví o tom, že můj Bůh se o mě stará.
Nikdy předem nevíme, co naše poslušnost a láska k Bohu může vypůsobit. Je potřeba udělat krok do tmy. Bůh nás staví před výzvy s otevřeným koncem. Ten závisí na tom, jak se zachováme. Svými skutky ovlivňujeme Boží jednání v našem životě. Výzvy nebývají snadné. Prověřují naši víru, náš charakter. Vdova uvěřila a poslechla. A přijala Boží požehnání. Potom však přišla zkouška ještě těžší. Musíme mít na paměti, že vždycky přijde. Jak procházíme své výzvy, rosteme. Možná pak přijmeme mnohem větší zázraky. Docela určitě ale poznáme mnohem lépe svého nebeského Tatínka, tak jako vdova, která se na čas stala součástí Eliášova příběhu.
2024 ©