Noemi a Rút - příběh učednictví

Napsal Kamba (») 1. 6. 2016 v kategorii Ženy v Bibli, přečteno: 1668×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineen06sep41a-barrett.jpg

Seděla jsem na posteli a četla knihu Rút. Tedy - četla jsem ji už několikrát a přemýšlela o ní nejčastěji z pohledu podobenství o církvi. Tak jako měla moábská žena blízký vztah ke své židovské tchyni, stejně by církev měla podporovat Izrael, stát za ním a modlit se za Boží lid. Je to určitě klíčové zjevení, a to zvláště pro církev posledních časů, tedy pro nás dnes. Ale tentokrát ke mně promlouvala úplně jinak a vznikl z toho tenhle ne zrovna krátký článek. A to má Rút pouhé čtyři kapitoly! Jenže - je to bible, živé Boží slovo - vždycky aktuální a vždycky vlastně tak trochu nové.

V době soudců, tedy v čase, kdy Izraelci zabydlovali zaslíbenou zemi, přišel velký hlad. Situace byla tak vážná, že se Elimelech, muž z efrajimského pokolení, rozhodl hledat obživu pro svou rodinu mimo izraelské území. Hned tady na začátku je dobré se zastavit. Elimelechovo jméno můžeme přeložit jako "Můj Bůh je králem", žil ve městě Betlém, jehož název znamená "Dům chleba" a je prorockým pojmenováním místa, kde se později narodil Spasitel - chléb života. Bible dá na jména opravdu, opravdu hodně. Takže, přes to všechno se Elimelech rozhoduje odejít z území, které bylo dáno Bohem a od lidu, který slouží Hospodinu, na území Moábců, kteří měli jídla dostatek. Jeho odchod se rovná tomu, když na jiných místech bible čteme, že někteří Izraelci sestoupili do Egypta. Nikdy to nepřineslo požehnání.

Na to, aby člověk zjistil víc o Moábcích, nemusí být zrovna historik - stačí mu konkordance a jeho ohmataná bible :-). Ta nám o nich říká všechno podstatné. Moábský národ povstal z hříchu, dokonce z dnešního pohledu bylo zplození Lotova syna naprosto zvrácené. Děti jsou sice požehnáním, ale co jim v takovém případě vlastně vkládáme do života?

Stejně jako mnozí další, narodil se Moáb jako příbuzný izraelského lidu, aby se stal jeho nepřítelem. Na začátku knihy Soudců se dozvíme, že Moábci přitáhli pod vedením krále Eglona a Hospodin pro neposlušnost Izraele dovolil, aby trápili jeho lid po osmnáct let, dokud se Izrael nekál. Tehdy povstal soudce Ehúd a přinesl vysvobození. Špatné zkušenosti s Moábci však měli potomci Abrahama již dříve. Byl to moábský panovník Balák, který najal proroka Balaáma, aby proklel Izrael při jeho cestě z Egypta do země zaslíbené. A ve výčtu nepřátelství by se dalo ještě dlouze pokračovat. Ústy svých proroků Hospodin předpověděl Moábcům úděl Sodomy a Gomory.

Mezi takové lidi tedy přivedl Elimelech svou rodinu. Jeho rozhodnutí by se dalo přirovnat k jednání křestana, který, místo aby hledal pomoc u Pána, snaží se vše vyřešit svou silou a podle řádu tohoto světa. Než by v době zkoušky stál na Božích zaslíbeních, zůstal pevný ve víře a sloužil v církvi, opustí shromáždění Božího lidu a čeká, že ve světě mu bude líp. Koneckonců, Boží lid trpěl nedostatkem, ale těm, kdo Boha Hospodina neznali, se dařilo dobře. Boží slovo nás však varuje, abychom nezáviděli svévolníkům a nechodili po jejich cestách. 

Ani Elimelecha nečekala na Moábských polích dobrá budoucnost. Zemřel tu. Jeho synové se již cítili být součástí zdejšího lidu, což je také velmi přesný popis toho, co následuje, když člověk odejde z církve. Pokud naše děti nevidí zbožný život u svých rodičů, pokud nejsou do mala součástí Božího lidu, pohltí je svět s jeho žádostmi. A tak Machlon a Kiljon nejenže se nechystali vrátit do svého rodiště, ale navíc se oženili s moábskými ženami, což Mojžíšův zákon zakazoval. Ani oni se však z manželství netěšili dlouho. Už jména obou mladých mužů (Machlon = zesláblý, nemocný a Kiljon = selhávající, jdoucí ke konci - no není bible vážně úžasná?) naznačují, že něco nebylo v pořádku. Zemřeli, neschopní počít se svými ženami potomky. 

Tady přichází chvíle pro Noemi. Tato žena ctila Hospodina i v cizí zemi. Vše v jejím životě tomu nasvědčuje. Měla vzácný vztah s oběma snachami, které ji měly rády jako starší přítelkyni, byla pro ně svědectvím tak silným, že i ony znaly Hospodina. A hledala Boží vůli. Dokud žil její muž a synové, byli to oni, kdo řídil rodinu a Noemi se musela podřídit. Nyní je rozhodování na ní a ona neváhá. Ani dlouhá doba, po kterou žila mezi Moábci, noví sousedé a přátelé, ani milované snachy ji nemohly zadržet, když se doslechla, že Hospodin znovu požehnal svůj lid. Ptala se na Hospodina, hledala ho a toužila být součástí Božího lidu - ne proto, že hledala vnější projevy Boží přítomnosti, ale uvědomovala si, jak je důležité společenství, že bez něj člověk nemůže zdravě růst a poznávat svého Pána. 

Svým snachám však ponechala svobodu rozhodnout se. Lidé nemohou přijít k Bohu a stát se součástí jeho lidu z nesprávných pohnutek, protože pak jejich víra neobstojí ve zkouškách. Jen když naše srdce upřímně hoří pro Ježíše, pak má naše víra smysl a vede k vítěznému životu. Právě na postoji vůči Bohu a církvi se láme i další osud obou Noeminých snach. Orpa měla ráda Noemi, ale její láska k Bohu nebyla tak velká, aby kvůli jeho následování opustila svou rodinu a své plány pro budoucnost. Rút jednala naprosto opačně. Byla dobrou učednicí a Bůh se k jejímu kroku přiznal. A to rozhodně nebyl nijak snadný! Odešla od rodiny, od všeho, co znala, se stárnoucí ženou bez příbuzných, kteří by se o ně postarali, bez majetku, bez výhledu na osobní štěstí. Ale Rút měla jasno. Kam půjde její duchovní matka, kde je lid, který slouží živému Bohu - tam chce být i ona a další se uvidí. Kolikrát museli Boží služebníci udělat takový krok do vzduchoprázdna a věřit, že je Bůh zachytí!

Noemi si ale byla vědomá toho, jak zlé bylo v očích Božích svévolné opuštění Betléma. Možná jako mnozí cítila vinu vůči Bohu, její srdce bylo obtíženo, čekala trest a ztratila víru v to, že by pro ni Bůh měl ještě nějaké potěšení. Přesto šla zpět domů. Není snadné se vrátit, pro marnotratného syna ani pro zraněnou ženu, která ve světě ztratila vše, co jí bylo drahé. "Říkejte mi Mara," žádá.

Jméno má však v Božích očích velký význam. Několikrát se v bibli dozvídáme o jeho změně, ale tady musíme vidět rozdíl. Je to předně vždy Hospodin sám, kdo dává nové jméno a vždy ho spojuje s nějakým zaslíbením, proroctvím, vizí pro svého služebníka. To se tu nestalo. Že Bůh Noemin výběr nepřijal, můžeme poznat z toho, že v celé ( i když krátké) knize Rút je toto jméno zmíněno jen jedinkrát, a to právě ve chvíli, kdy se jím nazvala sama zoufalá Noemi. Ne, Bůh nebere na vědomí její zkroušenost. Má s ní jiné plány. On vidí touhu své služebnice, vidí její věrné srdce, má v jejím pokání potěšení a rozkoš, přesně, jak říká její pravé jméno. Vyprázdněný, zlomený člověk se cítí poražený, ale teprve tehdy může Bůh jednat - konečná stanice naší síly je příležitostí pro Pána a startem do věcí, které pro nás připravil On.

Situace Noemi však není růžová. Také jsem podobnou zažila. Noemi nemá peníze ani nikoho, kdo by se o ni postaral, žena ve starozákonní době neměla příliš možností obživy. Jsou s Rút samy, mladá žena jako úplná cizinka z nepřátelského národa, nezvaná a nevítaná; Noemi jako ta, která odešla za lepším a jako zlomená se vrací. Umím si představit ty řeči - jen se podívejte, jak dopadla, však jsme to předvídali. Politují ji, ale její problémy nevyřeší. Když už není nic, o co bychom se ještě mohli opřít, musíme se spolehnout na Pána. A to znamená vložit naději v neviditelné a věřit, i když vše kolem nás vypadá, že nemůžeme uspět. Ale Bůh nenávidí rezignaci a ani my ji nesmíme přijmout.

Ačkoliv Noemi není v této chvíli právě vzorem odhodlání, sklízí ovoce svého trvale zbožného života. Rút, nezatížená pocity viny a hořkostí, které by ji tlačily dolů, plná mladistvého elánu a důvěry v lepší budoucnost, najde způsob, jak zajistit jídlo. Bez ohledu na to, že je to práce velmi podřadná, práce chudiny, jde sbírat klasy na sklízená pole. Je přece učednicí Noemi - to jí předávala po čas jejich života v moábském kraji svou moudrost a zkušenosti, do ní vkládala Boží slovo, které u mladé ženy našlo dobrou půdu k růstu. Její odhodlání Bůh poctil a dovedl Rút právě tam, kde ji chtěl mít. Měl přece plán pro ni i její ztrápenou tchyni. 

Na scéně se objevuje Boáz. Není vůbec nepodstatné, že jeho jméno znamená "Posila" a nesl ho také jeden ze sloupů před Šalomounovým chrámem. Ukázalo se, že patří k příbuzným Noemi, ale to by nic neznamenalo, kdyby šlo o špatného člověka. Mohl by zneužít postavení a osamělost Rút, ale on se nedívá na její krásu ani nečeká svobodomyslnost, s níž pohlížely pohanské národy na vztahy mužů a žen. Není už mladíkem, ale zralým mužem, ukotveným v Božím slově. Víte, že když mluví o svých služebnících, není v originále použito slovo pro otroky, ale svobodné - řekněme zaměstnance? Nikdo z jeho služebníků Rút nevyhnal, když začala sbírat, takže byli nejspíš zvyklí, že jejich pán není lakomec. Zákon totiž umožnil nemajetným paběrkovat na polích, ale ne každý pán a majitel polí to opravdu dovolil. To také mnohé ukazuje.

Věřím, že slova, kterými Boáz Rút pochválil, pro ni znamenala mnohem víc, než kdyby opěvoval její spanilost. Potvrdil správnost jejího rozhodnutí jít s Noemi, možná jako jediný. To je přece velikým povzbuzením, pokud ostatní nechápou naše kroky a jsme na ně sami - jen my a naše poslušnost (někdy bláznivě vypadající) Boží vůli. Povzbudil ji v její víře a stal se nástrojem v Božích rukou, aby skrze něj přišlo požehnání pro obě ženy. Zatím jen to dočasné, po dobu trvání sklizně. 

Rútino setkání s Boázem je také pro Noemi novou šancí povstat. A ona se příležitosti, kterou jim Bůh dal, chopí pevně jako záchranného lana. Mojžíšův zákon přece na jejich situaci pamatoval a určil jim v příbuzném zastánce, u kterého mohou obě najít ochranu a zbezpečení svých potřeb. Způsob, jakým svou věc provedly, nemůžu přejít. Nejen Moábci, ale i další národy Kanaánu sloužily Baalovi, k jehož uctívání patřily sexuální orgie. Nejednou tito lidé také sáhli k svádění a červené magii, když šlo o útok na izraelský lid. Nešlo to zbraněmi? Poslali své krásné dívky. Rút takové praktiky nepoužila. Už se oddělila od hříchů svého lidu a možná své minulosti. Slovy apoštola Pavla - staré pominulo a je tu nové. Skutečné obrácení se projeví na našem charakteru a v tom, jak se zachováme právě v takových prubířských situacích.

Rút dodržela Noeminy rady. Možná by se dalo namítnout, že měla mlčet a jen čekat na Boázovu reakci, ale ona mluvila s pokorou. Nepoužila čarování a sexuální manipulaci. Muž se tak mohl opravdu svobodně rozhodnout. Kdyby nechtěl přijmout roli, kterou mu přisoudily, nikdo by se nic nedozvěděl. Myslím, že po tom, jakou ženu v Rút poznal, byl si naprosto jistý. Ani Boáz sám nezneužil příležitosti. V každém ohledu chování, které by mělo být standardem pro každé Boží dítě v jakékoliv situaci!

Chybí vám tu pořádné milostné vzplanutí? A není vzájemná úcta a respekt mnohem silnějším základem vztahu? Bůh nás ale stvořil jako bytosti toužící po lásce a když ty dva plánoval spojit, určitě i láska tu měla své místo. Jenže bible není červená knihovna :-). Boáz vzal věc do svých rukou a dovedl ji ke zdárnému konci. No - zkuste se po přečtení tohohle článku podívat třeba do knihy Leviticus, 25. kapitoly. Budí ve mně úctu, jak se Bůh staral o svůj lid, jak pamatoval na různé komplikace, které život přináší a chránil jejich majetek i důstojnost. 

Příběh, který by při letmém pohledu mohl být jen romantickou vsuvkou mezi knihy o hrdinných bojovnících a ochráncích Izraele, se uzavírá. Je plný moudrosti a povzbuzení. Ukazuje velikost Boží lásky ke každému z nás i to, jak málo víme o vlastním významu v jeho velkolepém plánu spasení. Jak by mohla Rút tušit, že bude navždy zapsána v rodokmenu Mesiáše? Copak Noemi čekala, že je před ní ještě něco dobrého? Bůh ji však vrátil do života. Investovala do mladé ženy a učinila ji učednicí, aby pak sama přijala požehnání z její práce a víry. Stejně věrně pak vychovávala i malého Obéda (zase jedno krásné jméno!). Bůh se přiznal ke své služebnici. On povýší ponížené.

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno

Komentování tohoto článku je uzamčeno.