Ráda přemýšlím o biblických ženách. Vlastně bych si přála, aby bylo víc vyučování, víc knih, víc porozumění, víc důrazu – na to a o tom, kdo jako ženy jsme, jaká je naše úloha, jaká tajemství si nosíme uvnitř a jak zahojit rány v našich duších. Taky vás někdy přepadne taková nálada? Nezáleží na tom, jestli jsme navenek silné a samostatné, stejně je něco uvnitř, co se občas ozve a zatouží po objetí, po pochopení a utišení. A po uzdravení.
Nedávno jsem mluvila s tatínkem tříleté holčičky. Všimla jsem si, že někdy je k ní příliš tvrdý. Vím, že ji má rád, ale stejně… velmi mě zasáhla jeho slova: „Já z ní udělám takovou ženu, jakou by měla být.“ Protože by měla být odolná, nebojácná, nikdy nefňukat, nevyžadovat pofoukání každé bolístky, umět se o sebe postarat v každé situaci. Bezva, takže se měla zkrátka narodit jako kluk a bylo by vyřešeno, pomyslela jsem si. Kolik z nás si nosí v srdci, možná úplně hluboko, možná trochu nevědomky, právě tohle zničující vědomí? Že jsme méně hodnotné, že jsme nesplnily něčí představy (možná i své), že se musíme snažit být jiné? Začalo to mnohem dřív, než jsme se ty i já narodily. Začalo to v ráji, když se ďábel rozhodl zničit člověka. „Rozpoutám nepřátelství mezi tebou a ženou…“
O Miriam jsem přemýšlela už dřív. Zadala jsem její jméno jako heslo do vyhledávače a na wikipedii si přečetla opět ten stejný příběh – Miriam v něm vystupuje jako příklad člověka zahořklého a ve vzpouře. Není to ale vše o Miriam. Možná se na její situaci můžeme podívat ještě z jiného pohledu.
Ženy byly od chvíle, kdy byli Adam s Evou vyhnáni z ráje, považovány za méně hodnotnou část lidstva. Projevovalo se to snad ve všech kulturách, vždy tu byla určitá řevnivost mezi oběma pohlavími. Miriam se narodila v době, kdy faraon rozkázal, aby židé mohli vychovávat jen dcery. Fíha, mohlo by se říci, nastala změna! Jenže tak to nebylo. Muži byli nositeli dědictví svého národa, muži byli potencionální válečníci, muži byli tou silou, která udrží národ při životě. A teď se nesměli dožít dospělosti. To není dobrá atmosféra pro výchovu dívek. I když jsou rodiče šťastní za každé děťátko a projevují mu lásku, stejně musí dívku ovlivnit to, že celá společnost, celý národ trpí tím, že nesmí vychovávat své syny. Tohle není vědomí výjimečnosti ženy – tohle je vědomí toho, že můžu žít jen proto, že jsem ta méně důležitá, ta podřadná – že jsem žena.
Miriam určitě milovala miminko, které se narodilo. Umím si představit, jakou měla radost, když chlapečka zachránila Egypťanka a rozhodla se ho zachovat při životě. Dokonce samotná princezna! Takové štěstí pro dítě. A takové štěstí, že o něho může pečovat jeho vlastní matka. Jako by se ho nikdy nemusela zříci… A roky utíkají, Mojžíš roste, dokonce chce pomoci svému lidu. I když pak na čas musel zmizet z jejich blízkosti, vrátil se. Věřím, že ho Miriam vítala stejně radostně jako Áron.
Kde se tedy vzala ta hořkost v jejím srdci? Možná měla základ právě v tom, jak se tehdy na ženy pohlíželo (to, že byl tento názor všeobecně přijímaný, že v něm Miriam vyrostla, ještě neznamená, že v jejím srdci nebo v srdci jiných žen nezanechal bolavé stopy). To ještě nebyla zaměřena konkrétně.
O Miriam není nikde uvedeno, že byla vdaná. Konečně se dostávám k tomu, co chci říct především. Nejde o to, že žena musí být vdaná. Jde o to, jak tuto skutečnost cítí a přijímá. Miriam zná Boha, je Jeho prorokyní, chválí Ho, vzdává Mu slávu za záchranu Izraele z otroctví. Potud je všechno v pořádku. Jenže Miriam stárne. Nemá muže, nemá děti. Lidé ji uznávají, protože slouží Bohu. Nejde ale ani tolik o to uznání, i když všeobecně bez dětí byla žena v té době pro posměch, bez muže byla bez opory. To vše se dá vydržet. Mnohem bolavější je, když v takovém postavení nemá vnitřní pokoj, když svou situaci nedokáže přijmout.
Hořkost přichází se sebelítostí – proč právě já? Přichází s tím, jak si uvědomuje, že už se její postavení nezmění. Přichází se strachem ze stáří a osamělosti. A hořkost si musí najít nějaký objekt, na který se zaměří. Dá se nějaký čas tajit, jednou se však vylije. Nedá se uzavřít v lahvi a postavit na poličku.
Tak je tu Mojžíšova žena – co je na ní důležité? Z Miriamina pohledu nejspíš nic. Není prorokyní ani nemá žádnou významnou úlohu ve společenství, dokonce není ani Izraelitkou. Ale má Mojžíše. Má muže, dokonce TAKOVÉHO muže, který vede celý národ, muže, k němuž mluví Bůh. Má děti. Má to, po čem skutečně prahne srdce Miriam. Neuvědomuje si, že se to pro ni vlastně stalo modlou. Nosí stále v srdci bolest, že tohle nikdy nepoznala… Je jedno, jestli jí jiné ženy vyprávějí, jaké starosti mají s rodinou, když ji odstrašují příběhy, jak je ta jejich druhá polovička někdy pěkně k vzteku; jak jsou stejně na všechno samy, protože co si nezařídí, to nemají; jak muž nemůže být náhradou za Boha a vztah s Ním. Ne, tohle Miriam nepřesvědčí o tom, že manžel a děti nejsou v životě nejdůležitější. Těžko to chápat, když nemůže srovnávat, když to nikdy nezažila…
Miriam se stává lidskou, velmi blízkou, můžeme ji litovat, můžeme ji chápat. Miriam však dovolila hořkosti, aby ji ovládla a připravila i o to, co měla. Přišla o pomazání, o službu. Doufám kvůli ní, že znovu v pokání získala blízký vztah s Bohem. A chci si ji znovu a znovu stavět před oči, aby mě nestihlo něco takového. Naše situace může být podobná nebo stejná, ale to, jak s ní naložíme, MUSÍ být v naprostém protikladu. Kéž nás hořkost a sebelítost nikdy neovládnou. Kéž jsme silné se jim postavit a vytrhnout je i s kořeny. Vždyť Bůh dokáže zahojit naprosto vše, jen Ho musíme pozvat, aby jednal v hloubce našeho srdce.
2024 ©