Evodie a Syntyché, moc vás prosím – aneb o odpuštění

Filipským 4: 2, 3. Kratičká zmínka o dvou ženách, dvě věty v celé Bibli – a důležité poselství, které se za nimi skrývá.

Euvodie a Syntyché, moc vás prosím, smiřte se zase a nehádejte se, jste přece křesťanky! Syzygu, tebe prosím, pomoz jim v tom! Vždyť obě byly mými platnými pomocnicemi při šíření Kristova poselství, spolu s Klementem i ostatními, které Pán zapsal do Knihy života. (SNC)

Napomínám Euodii a napomínám Syntychu, aby stejně smýšlely v Pánu. Ano i tebe prosím, můj vlastní druhu, pomáhej jim, neboť vedly zápas za rozšíření evangelia spolu se mnou i s Klementem a ostatními mými spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života. (ČSP)

Prosím Evodii a prosím Syntychu, aby měly stejné smýšlení v Pánu. Ano, prosím i tebe, věrný spojenče, abys jim pomáhal. Bojovaly přece za evangelium spolu se mnou, s Klementem a s mými dalšími spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života. (B21)

Dvě ženy, které mají problém. To není nic nového pod sluncem, řekla bych. Ženy a naše emoce, naše domýšlení si souvislostí a událostí, které se nestaly; naše jazyky rychlejší než rozum, naše umění dostat se do zbytečných bojůvek a rvát se až „do krve“ za svou pravdu.

Evodie a Syntyché byly dvě sestry z Filip v Makedonii. Evangelium přišlo do tohoto města zázračnou cestou. Nejprve měl Pavel vidění, ve kterém ho nějaký Makedonec prosil, aby přišel vyhlásit Ježíše jeho národu. Pavel a jeho průvodci tedy dorazili do hlavního města. Neměli tu jednoduchou pozici, lidé nebyli otevření evangeliu kvůli okultismu, který byl v této oblasti velmi silný. Nejprve musel být vyhnán věštecký duch z otrokyně, Pavel a Silas uvězněni a Božím zásahem osvobozeni a uvěřit musel jejich žalářník, aby byla ve městě demonstrována svrchovaná Boží moc. Ani potom neměli apoštolové ani noví věřící ve Filipech na růžích ustláno.

Pavel v listu Filipským podává velmi dobré svědectví o Evodii i Syntyché. Jméno Evodie znamená Žena jdoucí dobrou cestou, Syntyché se pak dá vykládat jako Šťastná událost či Ta, kterou někdo potkal. Protože kázala evangelium, byla to opravdu šťastná událost pro ty, kdo ji potkali a uvěřili. Obě ženy byly platnými, důležitými pomocnicemi samotného Pavla, když ve Filipech kázal. Vedly zápas za šíření evangelia a bojovaly za něj, jak nám říkají různé překlady Písma. Přesto jsou žádány – jsou napomínány – aby se smířily.

Je zvláštní, jak snadno se někdy dostaneme do konfliktu s někým, kdo je s námi „na jedné lodi“. Ženy, které slouží společně v nejúžasnější službě – zachraňování duší, se dostaly do tak silných neshod, že se o nich musíme dočíst v Božím slově. Jak už jsem zmínila na začátku, pro nás ženy to není zase tak těžké. A neplatí to jen o ženách! Občas si šlápneme na kuří oko, občas jeden druhému „lezeme do zelí“ ve službě, občas si nerozumíme a obyčejný komunikační šum se dalším omíláním a domýšlením stane hlubokým problémem, provázeným hořkostí a vzájemnými pomluvami. A ďábel se raduje, protože nejlepší zbraní, když nás nedokáže odradit od služby Pánu, je zasít nejednotu do Boží armády.

Zažila jsem konflikt se sestrou z církve. Ani nevím, jak to vše začalo, ale nejspíš byly příčinami právě jmenované důvody – každá z nás měla jinou představu o tom, jak pracovat, jedna druhou jsme se snažily místo spolupráce obejít. Každá jsme byla diametrálně povahově odlišná. Náš vztah se změnil tak hluboce, že jsme spolu nedokázaly sedět v jedné místnosti, mluvit spolu jen tak bylo úplně nemyslitelné a pamatuji si, jak jsem během shromáždění, pokud jsem tuto sestru jen viděla periferním pohledem, byla nesvá, nesoustředěná a nedokázala jsem myslet na nic kromě toho, jak hrozně mi vadí. Při tom jsem samozřejmě řešila i to, že se Bohu nelíbí, když máme takový zlý vztah, měla jsem pocity viny a chvíle, kdy jsem se poctivě snažila to změnit, ale nebylo to v mých silách. Trvalo dlouhý čas, než se náš vztah narovnal. Musela nejdřív odejít ze stejné služby, přestaly jsme se tak často vídat, ale i tak to byla ještě dlouhá cesta.

Dnes jsem Bohu vděčná, že nás obě změnil a pomohl nám najít cestu k sobě. Bylo to postupné, pomalé, vyžadovalo to od nás pokoru před Ním, vyžadovalo to poslušnost Božímu slovu. Pak jsem jednoho dne zjistila, že spolu opět spolupracujeme a že se z toho obrovsky raduji.

Bůh nás vychovává. Jestli si myslíme, že Boží výchova je příjemná, pak žádnou neprocházíme. Boží výchova je naopak někdy drsná a náročná. Bůh spojuje odlišné lidi a uvádí nás do situací, v nichž se můžeme snadno urazit. Dívá se, jak budeme reagovat, jak si s urážkou poradíme. Stojí vždy na naší straně, ale to neznamená, že je pouze na té naší – On je totiž i na straně toho druhého Božího dítěte, které zrovna „nemusíme“. Bůh stojí na straně pravdy, lásky, svatosti, upřímnosti a jednoty. A my k tomu musíme dorůstat.

Věřím, že Evodie a Syntyché znovu k sobě našly cestu. Pokud totiž necháme Ježíše, aby do našich rozbitých vztahů vstoupil, pak to ani nemůže dopadnout jinak. V době, kdy jsem já bojovala za nápravu vztahu, říkala jsem si, že přece nemusíme být zrovna kamarádky, stačí, když mezi námi nebude hořkost a neodpuštění. Ale Bůh dal nad to – dal nám přátelství, které jsme před konfliktem neměly. Jsem Mu za to vděčná. Raduji se ze své sestry v Pánu a jsem šťastná, že jsme spolu tuhle zkušenost prošly vítězně.