Všichni známe ten příběh, který potřísnil dosud neposkvrněný štít velkého hrdiny Bible, vzoru, předobrazu Kristova. Nedávno jsem Davida dávala příkladem v jednom rozhovoru a moje kamarádka namítla: „David? Vždyť spáchal dva smrtelné hříchy!“ Někdy máme zkrátka potřebu ukázat na cizí nedokonalost, aby se ta naše za ní skryla. Boží milost ale zůstala s Davidem. Jsem vděčná Bohu, že nás tím povzbuzuje, že i s námi jeho milost zůstává, protože – buďme k sobě upřímní – vážně ji moc potřebujeme, i když už jsme přijali Ježíšovu oběť, znovuzrodili se a dokonce byli naplnění Duchem svatým. Hřích je velmi silný a nikdo z nás mu nedokáže odolat. I na tom se prokazuje Boží milost a moudrost, že tenhle příběh „nezametl pod koberec“, že nezůstal tajemstvím jen mezi jeho protagonisty a Bohem samotným. Jen když hřích vyjde na povrch, může s ním Bůh jednat. Jen když se pojmenuje a odhalí „na kost“, uvědomíme si svou chybu a činíme pokání.
Přemýšlím o různých biblických ženách a tak jsem hledala i víc informací o Davidově svůdkyni Batšebě. Správně, o svůdkyni. Slyšela jsem a četla mnoho o Davidově hříchu. David byl vykreslen jako naprosto selhávající, odsouzení hodný zločinec, a Batšeba jako oběť. Něco mi v tom nehraje.
Nastalo jaro, čas, kdy se dobře válčí. Zima není vhodná pro vedení boje z mnoha důvodů, ale na jaře se králové vydávali řešit staré křivdy, dobývat nová území a pokládat základ pro legendy a oslavné písně. Proč David, ten David, který byl až dosud všude, kde ho bylo třeba, stál směle v čele svých vojáků a neznal strach z nepřátel, proč právě tehdy zůstal doma? Proč si potřeboval odpočinout, když odpočíval celou zimu? Na to se těžko odpovídá. Znáte ty chvíle, kdy má člověk pocit, že je toho na nás už příliš, že vzít do ruky Bibli právě dnes večer je už moc, že se nemusím modlit denně, že Bůh pochopí, když si pohovím v polštářích? Nebo letní těšení se na dovolenou, vždyť si můžu přes prázdniny dovolit vynechat Bohoslužbu. Nebo tu touhu vzít do ruky svazek červené knihovny – vždyť se nikdo nic nedozví, vždyť ani ostatní neposlouchají stále jen chvály a kázání místo televize… Když křesťan povolí v tom nejdůležitějším – sycení se Božím Slovem a obecenství s Bohem, vždycky si zadělává na průšvih. Ale zpátky k Batšebě, protože ona je tou lákavou odměnou, kvůli níž stojí za to odložit ty důležité, ale občas „svazující povinnosti“ života s Bohem.
2. kniha Samuelova 33 vypočítává Davidovy hrdiny. Měl ve svém vojsku zvláštní muže, kteří byli vzorem svou udatností i dovednostmi v boji. Patřil k nim Chetejec Urijáš, manžel Batšeby, a zřejmě také její otec Eliam. Batšeba by měla být na svého muže hrdá. Měla doma hrdinu. Měla muže, kterého ctil král i národ, který sám měl úctu před Hospodinem, jak je vidět z jeho jednání, když ho David povolal od armády domů, aby zkusil zachránit následky svého hříchu. Jenže Batšeba tohle asi nepovažovala za ty správné ctnosti. Na cizoložství jsou přece potřeba dva a Batšeba tomu dokázala i rafinovaně pomoci. Nebo pro ni bylo novinkou, že ze střechy paláce je dobře vidět na tu jejich? Střechy jsou i dnes v Izraeli a blízkovýchodních zemích místem, kde lidé tráví čas odpočinku. David tam jistě nebyl poprvé. A Urijáš jako věrný služebník nejspíš bydlel v blízkosti paláce. Batšeba si zajistila, že si jí mocný král všimne. Nahá žena v pozdním odpoledni (ale ne v noci), na jaře, kdy se prodlužuje den…
David podcenil sílu žádostivosti, jako my někdy podceňujeme moc světa a jeho lákadel. Vždyť máme dost silnou vůli, vždyť jen nakoukneme a prstíčky si ohřejeme, jak tvrdily Jezinky Smolíčkovi. Sexuální hříchy patří k tomu nejsilnějšímu, s čím musíme bojovat. Jsou tak lákavé, ale jak nás dokážou zotročit! Ne nadarmo se svádění v Bibli spojuje s magií. Žena umí vědomě muže namotat tak, že jí nedokáže vzdorovat. David přece věděl, že tohle nesmí, měl tak blízký vztah s Bohem, a přesto tak snadno sklouzl po šikmé ploše. Dokážeme se tak rozpálit žádostivostí, že náš rozum křičí: To nesmíš! A někde úplně hluboko naše srdce VÍ, že to uděláme. Uvnitř už jsme se rozhodli bez ohledu na následky.
Jak obrovský rozdíl mezi Davidem, ale i nevěrnou ženou a původně pohanem Urijášem! Kdyby byl vzpurný, hloupý, zlý – jenže on usvědčoval Davida každým slovem, každým svým rozhodnutím. Díky němu si můžeme udělat obrázek, jaká byla Batšeba, když takového muže nectila. Nectila ani Hospodina. Kde není Boží bázeň, tam je jen svévole.
Následky Davidova hříchu a Batšebina (čeho vlastně? plánu?) byly dalekosáhlé, jenže to vidíme až při pohledu nazpět po mnoha letech. Věřím, že smrt prvního dítěte musela být i pro Batšebu hrozná, vždyť kterou ženu by něco takového nezasáhlo – a ona přece nebyla žádné monstrum. Davidovi se však postupně sypal život. Byl potrestán na svých dětech, na jejichž životy vyslal dědičné prokletí. Nepochybně měl šrámy na duši, protože věděl, že spáchal vědomé cizoložství a úkladnou vraždu, hodnocené Mojžíšovým zákonem jako skutky hodné ukamenování. Od takové minulosti se těžko kráčí dál, když člověk už před svým pokleskem poznal Boha a Jeho milost. Žalm 51 je hlubokým pokáním a touhou po obnovení blízkého vztahu s Pánem. David došel odpuštění, ale nebyl už tak silným a jednoznačným člověkem.
Zajímavé je, že k odpovědnosti za jejich společný čin volal Bůh Davida. To on se měl ovládnout, neměl nic takového dopustit. Jak v tom všem obstála Batšeba? Ani slovo o tom, že by strávila noc s králem proti své vůli. Ani slovo o tom, že by oplakávala Urijáše víc, než jak nařizovala tradice. Vím, že podobně se Davidovou manželkou stala Abigajl, jenže to byla žena úplně jiných morálních kvalit. Zvláštní je i způsob, jak Batšeba po letech připomíná králi, že právě jejímu synovi slíbil nástupnictví. Nikde dřív o tom nečteme, vlastně jako by až do té chvíle Batšeba zmizela ze scény a byla jen jednou z králových žen, tou, o které se šeptá… vždyť jejich jednání mělo svědky v těch, kdo Batšebu tehdy králi přivedli, a Joáb a jiní si zase nejspíš leccos domysleli. Ukazuje to i další popis vztahu mezi Davidem a dřív tak věrným vojevůdcem.
Lhala Batšeba králi, i když takový slib nedal? Vynutila si ho? Vydírala Davida kvůli jejich společnému tajemství? To se nedozvíme. Jistě však můžu tvrdit jednu věc – Batšeba není hodna následování. Ctižádostivá žena získala, co chtěla, za cenu, kterou s ní zaplatil David. I Šalomoun byl poznamenán jejich hříchem. Sám se odvrátil z cesty Hospodinovy právě kvůli ženám. I jím pokračuje zhoubný vliv hříchu v královském rodu, který vygraduje rozdělením království.
Ještě jednou je zmínka o Batšebě, a to ve chvíli, kdy se nechala použít Adonijášem a vznesla za něj žádost před novým králem Šalomounem. Málem tak zradila vlastního syna. Možná někoho napadne, že bez Batšeby by ale nebyl slavný moudrý král Šalomoun. Jenže i s Jákobovým prvorozenstvím by si Bůh poradil. Bez svévole, bez hříchu.
Bohužel, ani v dnešní době není o ženy jako Batšeba v církvi nouze. Nebuďme jako ona – nesnažme se získat muže svým „kouzlem“, pokud nám není dán Hospodinem, nezkoušejme na muže manipulaci skrze naše půvaby. Takové jednání ukazuje na nevyzrálost, nepřipravenost vstoupit do manželství, neproměněnost Božím Slovem a především na hřích v našem srdci. Hřích plodí hřích a jako rakovina zasáhne všechny zúčastněné.
2024 ©