9. Vkládání rukou

Kdyby vybrání šesti základních nauk křesťanské víry (Židům 6: 1, 2) mělo záležet jen na lidském úsudku, pak by učení o vkládání rukou mezi nimi s největší pravděpodobností nebylo. Derek Prince

9. VKLÁDÁNÍ RUKOU

Ruce měly v hebrejském myšlení důležitý význam – ruka je symbolem síly, naše práce je v Bibli nazvána „dílem našich rukou“, dostat se někomu do rukou znamená být v jeho moci. Mytí rukou symbolizuje i čistotu svědomí. Pravá ruka má navíc význam větší než levá, je to ruka aktivní. V ní bojovník třímal meč a chtěl-li být z této strany chráněný, musel po jeho pravém boku stát druhý válečník se štítem v levé ruce. Z toho prý vychází také zvyk stavět významné osoby po pravé ruce vládců – jako symbolické ochránce a tedy lidi loajální k panovníkovi. Tak se pravá strana stala stranou čestnou – i Ježíš sedí po pravici Boží. Ruce vztahujeme k tomu, komu chceme požehnat a zvedáme ve chvále k Bohu, jako bychom se Ho chtěli dotknout.

Vkládání rukou bylo obvyklou biblickou praxí, je uvedeno mnohokrát ve Starém zákoně:

• 1.      Vzkříšení z mrtvých (uzdravení)

„Když Elíša vešel do domu, chlapec ležel mrtvý na lůžku. Elíša šel dovnitř, zavřel se s ním o samotě a začal se modlit k Hospodinu. Potom vstal a šel k chlapci. Položil se na něj, ústa na ústa, oči na oči, dlaně na dlaně. Jak na něm ležel, chlapcovo tělo se zahřálo. Potom se zvedl a přecházel po domě sem a tam. Opět k němu přistoupil a položil se na něj. Tu chlapec kýchl, pak znovu, celkem sedmkrát a nakonec otevřel oči. Elíša přivolal Gehaziho: „Zavolej Šunemitku!“ Zavolal ji tedy, a když přišla, Elíša jí řekl: „Tady máš svého syna.“ Vešla dovnitř, padla mu k nohám a klaněla se mu až k zemi. Pak vzala syna a odešla.“ (2. Královská 4,32-37) – Elíša se na chlapce pokládal celým tělem, ale jmenovitě i rukama. Tyto doteky tedy provázely modlitbu za navrácení jeho života a uzdravení.

• 2.      Požehnání = uvolnění dobrých věcí do života druhého člověka skrze modlitbu

Izrael však zkřížil ruce a položil svou pravici na hlavu Efraima, který byl mladší, a svou levici na hlavu Manasese, ačkoli ten byl prvorozený. A takto Josefovi požehnal. (Genesis 48: 14) – vkládáním rukou se předávalo všeobecně Boží požehnání. Hlava rodiny je předávala svým potomkům. Josef si nejprve myslel, že se jeho otec zmýlil, protože pravou ruku, kterou předával větší požehnání, položil na mladšího z Josefových synů. Jákob byl však veden Duchem svatým. Mladší Efraim (a jeho potomstvo) převýšil staršího bratra a jeho jméno je později v Bibli používáno souhrnně pro všechny kmeny žijící v Severním Izraeli.

• 3.      Povolání do služby a duchovní pomazání

Jozue, syn Nunův, byl naplněn duchem moudrosti, neboť na něj Mojžíš vložil ruce. Synové Izraele ho poslouchali a jednali, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. (Deuteronomium 3: 9) –vkládáním rukou na svého nástupce Mojžíš 1) přenesl část své duchovní moudrosti a slávy, kterou sám přijal od Hospodina (jinak řečeno předal duchovní pomazání) a 2) před celým shromážděním veřejně potvrdil, že Bůh v Jozuovi zvolil jeho nástupce (povolání do služby).

Vyvolení levitů (potomků Jákobova syna Léviho, kteří byli určeni ke službě před Hospodinem), proběhlo také se vkládáním rukou:

„Přiveď levity před Stan setkávání a shromáždi tam celou izraelskou obec. Když levity přivedeš před Hospodina, synové Izraele na ně vloží ruce a Áron levity nabídne Hospodinu jako obětní dar synů Izraele, aby konali službu Hospodinu. Levité ať pak vloží ruce na hlavy těch býků. Jednoho obětuj jako oběť za hřích a druhého jako zápalnou oběť Hospodinu k vykoupení levitů. Potom levity postav před Árona a před jeho syny a nabídni je jako obětní dar Hospodinu. Tak oddělíš levity z řad synů Izraele a levité budou moji.“ (Numeri 8,9-14) – lidé na ně vkládali své ruce, aby se tak ztotožnili s jejich budoucí zástupnou službou za národ.

Král Jóaš přijal pomazání od proroka Elíši také vložením rukou a prorockou střelbou z luku (2. Královská 13: 14 – 19).

4.      Další případy vkládání rukou

• Ve Starém zákoně bylo nutné vykonávat krvavé oběti za hřích. Zvířatům, která takto lidé přiváděli, pokládali na hlavu ruce, přitlačili – a tento dotek symbolizoval ztotožnění zvířete s tím, kdo prosí o odpuštění hříchů. Pak bylo zvíře obětováno.
• Zvláštní úlohu měl svědek při kamenování zločince. Pokládal mu ruce na hlavu, jako by tím říkal, že hřích padá na hlavu odsouzeného (Leviticus 24,10-14).

Nový zákon mluví o vkládání rukou v těchto případech:

• 1.      Tělesné uzdravování

Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: … budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví. (Marek 16: 17, 18) – vkládání rukou je symbolickým vyjádřením, že se nemocného dotýká prostřednictvím svého služebníka sám Bůh. Oproti Starému zákonu už tato služba není rezervována jen zvlášť pomazaným služebníkům, ale všem věřícím naplněným Duchem svatým.

Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší sboru a ti ať se za něj modlí a mažou ho olejem v Pánově jménu. (Jakub 5: 14) – služba vkládání rukou může být v tomto případě provázena potíráním olejem a modlitbou. Z těchto veršů přímo vyplývá, že nemocný věřící by měl hledat uzdravení v první řadě ve víře a duchovními prostředky. Znamená to také, že se očekává, že každý křesťan náleží ke sboru, kde zná své starší a oni znají jeho, aby mu mohli takto sloužit. Olej je zde jako symbol Ducha svatého, nemá žádný zvláštní léčivý účinek. Pomazání tedy představuje nárok ve víře, aby Boží Duch přispěl k uzdravení nemocného, který Mu patří.

Některé církve praktikují pomazání olejem jako přípravu umírajícího na smrt, což je v přímém rozporu s Božím slovem – pomazání vede k životu v plnosti!

Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: … budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví. (Marek 16: 17, 18) – uzdravování vkládáním rukou tedy patří k službě nevěřícím lidem – je jim na svědectví o tom, že Ježíš je živý, že porazil jejich nemoc. Na nevěřící mohou k tomu účelu vkládat ruce všichni věřící.

Přesný způsob uzdravení a dobu trvání procesu uzdravení nechává Bible na Bohu samotném. My máme pouze biblicky konat. Např. v jednom případě Ježíš uzdravil slepce více dotyky (Marek 8: 23 – 25).

• 2.      Požehnání

Tehdy k němu přinášeli malé děti, aby se jich dotkl, ale učedníci je okřikovali. Když to Ježíš uviděl, rozhořčil se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim – vždyť právě takovým patří Boží království! Amen, říkám vám, že kdokoli nepřijme Boží království jako dítě, nikdy do něj nevejde.“ Potom je bral do náručí, vkládal na ně ruce a žehnal jim. (Marek 10: 13 – 16) – vkládáním rukou na děti jim Ježíš předával (všeobecné) požehnání. Platí, že větší žehná menšího (pastor je duchovní autoritou nad sborem, je za ním ovoce jeho služby, on je tím, kdo žehná nás – my prosíme Boha, aby On sám žehnal našemu pastorovi).

• 3.      Udílení Ducha svatého

V Damašku žil jeden učedník jménem Ananiáš. Pán ho ve vidění oslovil: „Ananiáši!“ Odpověděl: „Zde jsem, Pane.“ Pán mu řekl: „Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá. V Judově domě najdeš Saula z Tarsu – hle, právě se modlí a ve vidění spatřil muže jménem Ananiáš, jak jde k němu a vkládá na něj ruku, aby prohlédl.“ (Skutky 9: 10 - 12)

Přijetí křtu v Duchu svatém skrze vkládání rukou toho, kdo již tento dar obdržel, není v Bibli jediným způsobem, jak jsme si již říkali v části věnované křtu v Duchu svatém – je však plně biblické. Podle příkladu Ananiáše, který pod Božím vedením vložil ruce na Saula, můžeme vyvodit, že tím, kdo ruce vkládá, může být „řadový člen církve“, nemusí to být nutně starší sboru.

Ve Skutcích 8 nacházíme příběh kouzelníka Šimona, který když viděl, jaké věci se skrze vkládání rukou apoštolů s učedníky dějí, chtěl za dar Ducha svatého zaplatit. Duch svatý však není žádná energie, kterou si lze jednoduše přivlastnit. Je třetí Božskou Osobou, přichází k těm, kdo své srdce vydali Ježíši Kristu, činí si z nich svůj chrám a jedná skrze ně.

• 4.      Udílení duchovních darů

Nezanedbávej dar, který je v tobě; byl ti dán skrze proroctví a vkládání rukou staršovstva. (1. Timoteovi 4: 14)

Duchovní dary nejsou jako blyštivá ozdoba na našem autě – vypadá hezky, nemá ji každý, ale auto bez ní také jede. Tyto dary jsou důležité pro úspěch naší služby Bohu, pro kterou nás povolává. Je však důležité, abychom po nich toužili a prosili o ně. Vkládání rukou je jedním ze způsobů, jak tyto dary můžeme obdržet. Duchovní dary vždy dává Bůh sám podle svého uvážení a vůle.

• 5.      Pověření služebníků

V antiochijské církvi byli proroci a učitelé: Barnabáš, Šimon zvaný Černý, Lucius Kyrénský, Menachem, vychovaný společně s tetrarchou Herodem. Jednou, když uctívali Pána a postili se, Duch svatý řekl: „Oddělte mi Saula a Barnabáše pro dílo, k němuž jsem je povolal.“ Po půstu a modlitbě na ně tedy vložili ruce a propustili je. Oni pak, vysláni Duchem svatým, přišli do Seleukie, odkud odpluli na Kypr. (Skutky 13: 1 – 4)

Bůh povolal Pavla a Barnabáše ke zvláštnímu úkolu. Poté to ukázal představeným v církvi a ti na ně položili ruce a modlili se za jejich vyzbrojení Boží mocí a pomazáním, aby svou službu konali úspěšně. Je obvyklé, že pokud je někdo povolán pro určitou službu, vedoucí sboru se za něj modlí se vkládáním rukou.

Obřad vkládání rukou je tedy důležitým činem, který posiluje jednotlivé věřící i celé sbory. Slouží k osobnímu vystrojení služebníků (naplnění Duchem svatým, předání darů Ducha, děje se skrze ně uzdravování spojené s evangelizováním nevěřících) i k ustanovení služebníků v církvi (misionářů, starších a diakonů).

ALE

Na nikoho nevkládej ruce ukvapeně a neměj účast na cizích hříších; zachovávej si čistotu. (1. Timoteovi 5: 22)

Tato slova platí především pro povolávání duchovních autorit – služebníků, povolaných do čela církve nebo nějakého díla. Je důležité, aby ten, kdo má stát v čele, byl skutečně prověřeným, zralým a Duchem naplněným člověkem, aby své povolání a vůdčí postavení mezi ostatními nezneužil ve svůj prospěch nebo k ovládání druhých lidí.

Druhým důvodem pro opatrnost je to, že při vkládání rukou na jiného člověka dojde ke spojení dvou duchů – a pokud je něčí duch poskvrněn nevyznaným hříchem či zlými styky, může tím být druhý poškozen.

• Ruce nikdy nevkládejme lehkomyslně či nedbale, bez modlitby a pokory.
• Vždy hledej Boží vedení – kdy se modlit a jak.
• Věřící, který vkládá ruce na druhé, musí vědět, jak pro sebe uchopit stálou očišťující a ochrannou moc Kristovy krve (jak se chránit před „duchovní virózou“).
• Věřící vkládající ruce musí být schopen v Duchu svatém přemoci každý zlý duchovní vliv, který chce působit skrze toho, na nějž ruce vkládá.

I proto v našich církvích vkládají ruce pouze pastoři či služebníci k tomu pověření. Nechceme, aby se to stalo nějakou obecnou praxí bez jakéhokoliv řádu – Bible nás před takovým jednáním naopak varuje. Neúčastněme se živelného vkládání rukou a nedovolujme cizím lidem (kteří nejsou služebníky), aby na nás mohli v modlitbě pokládat ruce.