Víra není pocit. Necítíme ji. Nepotřebujeme ji k tomu, abychom rozuměli viditelným věcem. Je nutná k tomu, abychom přijali a porozuměli věcem nadpřirozeným.
5. VÍRA
A bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají. (Židům 11:6)
Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. (Židům 11:1)
Nepotřebuješ věřit v existenci věcí, které vidíš. Víra je však naprostou podstatou toho, abychom mohli mít vztah s neviditelným Bohem a žít takový život, jaký pro nás On připravil. Bez víry nemůžeme na sebe vztahovat Boží zaslíbení. Bez víry bychom nemuseli činit pokání – to vychází z toho, že jsme uvěřili, že je Bůh, a uviděli svou vlastní hříšnost. Bez víry bychom se nemohli znovu narodit. Bez víry bychom nerozuměli Božímu slovu a považovali ho jen za pohádku – vše, o čem jsme až dosud v Základech mluvili a vše, o čem ještě mluvit budeme, by bez víry ztratilo smysl.
Víra je věcí našeho ducha. Sídlí v srdci. Není závislá na našich náladách a emocích. (Lidé obvykle reagují emocionálně – mám super den, vše se daří, mám víru přenášet hory. Je den blbec – dneska nemám víru ani jako zrnko hořčice. Tak to ale není – i přesto, jak se cítíme, stále přece věříme, že Bůh je. Potřebujeme ale víru dostat i do úrovně své duše, abychom mohli všechny pochyby a špatná prohlášení s autoritou odmítnout a změnit na postoj víry a vítězství.)
Každý ať smýšlí střízlivě, v souladu s mírou víry, kterou mu Bůh udělil. (Římanům 12:3)
Každému z nás Bůh dává nějakou míru víry, semínko, o které se sami musíme starat, aby vyrostlo, až budeme potřebovat „víru v akci“. To je velmi důležité – aby naše víra rostla. Jak na to? Důležité je čtení Božího slova, obecenství s Bohem a budování blízkého vztahu s Ním, být pod kázaným Božím slovem (v církvi). Zásadní je přijímat od Boha živé, zjevené Slovo (rhéma), které se týká konkrétně nás a konkrétní situace, v níž se nacházíme.
Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo. (Římanům 10:17)
Budování víry je PROCES, trvá nějakou dobu, která je úměrná tomu, kolik času mu sami dáme. Záleží to tedy na nás samotných. Probíhá v době „klidu“, protože když přijde problém či útlak, už není čas něco trénovat, to už potřebujeme víru v akci.
Víra a skutky
Jak se učíme chodit vírou v malých věcech, naše víra roste, až nás dovede k našemu vrcholu - např. jako Abraham projevil vrcholnou víru ve své ochotě obětovat svého syna. Ani on do takové důvěry v Boží všemohoucnost nedozrál ze dne na den. Místo, abych si vzal lék na bolest hlavy, budu se modlit – to je trénink víry. A pokud to napoprvé nevyjde, nerezignuji, ale příště to zopakuji – při potížích začnu modlitbou. To, že Bohu věříme, se tedy projeví na našich skutcích. Náboženští lidé toto nechápou a zcela otočili podstatu – snaží se svými „dobrými“ skutky zasloužit si Boží přízeň. Místo víry, místo aby brali Bibli vážně a doslova. Je dokonale dokonáno - nemůžeš nic přidat k tomu, abys byl spasen, a žádným dobrým skutkem si nezasloužíš Boží přízeň nebo dokonce Jeho záchranu. Skutky se snaží naplnit židé, kteří si na Mojžíšův zákon nabalili další spousty přikázání, aby se Bohu zalíbili. Jenže dělají to i křesťané. Kde není vztah s Ježíšem, tam jsou tyto „dobré“, ale mrtvé skutky. Patří sem i postoj nevěřících, obvykle vyjádřený větou: "Jsem přece dobrý člověk, půjdu do nebe". Ve skutečnosti to jen ukazuje na postoj „A nepotřebuji k tomu Boha“.
A bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají. (Židům 11:6)
Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil. (Efezským 2:8,9)
Spasil nás – ne pro naše spravedlivé skutky, ale pro své milosrdenství. (Titovi 3:5)
Snaha zasloužit si Boží přízeň vychází z toho, že člověk neporozuměl milosti, kterou nám Ježíš dal na kříži. Nepřijal spásu jako dar, ale dívá se na Boha jako na vzdálenou zlou, přísnou či škodolibou bytost, které se musí zavděčit a vše dělat správně, aby získal její přízeň.
Jiným příkladem jsou lidé, kteří mají v srdci pýchu – nejde jim o vztah s Bohem, ale o to, aby jiní lidé viděli jejich svatost a dokonalost. Nehledají vztah s Bohem, nehledají Jeho vůli pro svůj život. Takoví lidé jsou politováníhodní, ale ne hodní následování. Své skutky vystavují na odiv lidem.
A ještě jiný typ lidí nedokáže z nějakého důvodu přijmout Boží milost, protože si myslí, že jí nejsou hodni a považují se za dlužníky, kteří musejí celý svůj život splácet Bohu dluh, aby si zasloužili, že jednou budou moci vstoupit do Jeho království.
Žádný z těchto postojů není správný. Bůh nás miluje, Jeho oběť na kříži byla projevem Jeho veliké lásky, na kterou máme odpovědět láskou. Měli bychom být jako děti, které jednají dobře a snaží se moudře rozhodovat, protože chtějí, aby z nich rodiče měli radost – protože v rodičích vidí vzor, který chtějí napodobit. To je pravý důvod k dobrým skutkům, které vycházejí z lásky k Bohu a touhy měnit se do Jeho charakteru.
Dobré skutky vycházejí ze vztahu s Bohem. Víra se projevuje tím, že důvěřujeme v Boží ochranu a zabezpečení svých potřeb, jsme poslušní Bohu, jdeme tam, kam nás On vede a také necháváme svůj charakter měnit Božím slovem, protože se chceme Bohu líbit – ani nemůžeme jinak. Obecenství s Bohem, vztah s Ním, modlitba a chvála, čtení Bible, účast na shromážděních – to vše v nás buduje nového člověka, který jedná na základě své víry – jinak mluví, jinak reaguje, mění se jeho názory a díky tomu pak i jinak koná. Některé věci se změní, aniž bychom si to třeba uvědomili – Bůh do nás vloží svou radost, pokoj, staneme se životními optimisty. Jiné věci vědomě měníme my – nechci už být hádavá jako dřív, proto se za to modlím a snažím se v těch situacích ovládnout.
Víra vs. Naděje
Rozdíl mezi vírou a nadějí je v tom, že naděje (doufání) se vztahuje k budoucnosti, ale víra je pro přítomnost. Naděje je v mysli, ale víra v srdci. Víru nemůžeš cítit, není o pocitech.
Amen, amen, říkám vám: Kdo věří, má věčný život. (Jan 6:47) Věříš teď, i tento život žiješ teď.
Víra se týká neviditelných věcí, zjevených v Božím slově. Nepotřebuji věřit, že existuje to, co vidím očima, slyším ušima, čeho se můžu dotknout rukou. Pokud mám práci, nepotřebuji věřit, že ji mám. Vím to. Pokud práci hledám, potřebuji víru, že najdu dobré místo. Nejprve věříme, potom také vidíme v realitě. Víra je víc než naděje. Neříká „snad se to stane“ nebo „jednou se to stane“. Víra říká „je to Boží zaslíbení a tak to i mám“.
Víra a vidění fyzickýma očima jsou v protikladu. Platí to o každé oblasti našeho života, o každém problému. Snadno uchopitelným příkladem je situace, kdy cítíme na svém těle nemoc. Boží slovo nám říká, že Ježíš vzal naše neduhy na sebe, naše nemoci nesl a v jeho ranách jsme uzdraveni. → Tedy, můžeme si vybrat, jestli se spolehneme na své smysly a poddáme se nemoci, nebo uvěříme v Boží slovo a budeme je prohlašovat ve svém životě, dokud nevypůsobí uzdravení. Toto uzdravení samozřejmě v konečném důsledku potvrdí i naše smysly.
Tělesné myšlení přijímá uzdravení jen potud, pokud se opře o smysly, o pocity. Duchovní člověk je přijme vírou a potom je na svém těle zakusí. Nečeká na důkaz, aby uvěřil. Víra přijímá od Boha, nesnaží se vlastní silou něco dokázat. Není postavena na lidském myšlení, pocitech a vůli, ale na důvěře v Boží slovo a Jeho lásku k nám. Pravá víra je vždy spojena s pokorou, uznává, že člověk má své meze, a obrací se k všemohoucímu Bohu.
Aby víra působila změny, musí být spojena s vyznáním našimi ústy – tím se naše víra prokazuje. Buď mluvíme v souladu s vírou ve svém srdci, nebo proti této víře - tím ji ale zničíme. (Věřím, že se uzdravím x tahle nemoc už se bude jen zhoršovat.)
Protože však máme stejného ducha víry, o níž se píše: „Uvěřil jsem, a tak jsem mluvil,“ i my věříme, a tak mluvíme. (2. Korintským 4:13)
Patří nám všechna zaslíbení uvedená v Božím slově. Vírou je uvedeme v realitu, kterou žijeme. Jak vybojuješ vítězství víry ve svém životě?
- Potřebuješ verš z Bible - rhému, na který se můžeš postavit (nebo který dosvědčuje, že jsi v souladu s Boží vůlí) – požádej o něj Boha
- Naplň podmínky, které jsou k tomuto zaslíbení připojeny – možná budeš muset nejdřív někomu odpustit, třeba budeš muset svou víru prokázat svou štědrostí, změnou životního stylu, třeba tě Bůh povede nejprve k pokání
- Pevně ve víře uchop naplnění tohoto zaslíbení a modli se
- Pokud přijdou pochybnosti (zlé pocity, deprese, skepse), s autoritou je odmítni
Domácí úkol: přečti si 11. kapitolu listu Židům :-). Můžeš si také zkusit najít co nejvíce veršů o víře ve své Bibli, prostudovat si je a jednat podle nich. Víra je velmi důležitá, musíme ji budovat v čase, kdy nás nic netíží, protože až přijde problém, je čas bojovat a ne cvičit. Při problémech se naše víra prověřuje, není čas to jen zkoušet.
2024 ©