K čemu je církev? Je to biblická instituce? Je nutné být její součástí? Nestačí jen věřit Bohu? Nezneužívají církevní vedoucí svého postavení?
15. CÍRKEV
O několika skutečnostech týkajících se církve jsme mluvili už dříve, proto se budeme odkazovat na některé předchozí lekce.
1. Církev je důležitá
Církev, řecky ekklésia (= shromáždění, kyrios = kdo patří Pánu), má počátek v Novém zákoně, přímo ve službě Ježíše Krista. Ve Starém zákoně byl zvláštním Božím vyvoleným lidem Izrael – národ, který byl oddělen pro pravou bohoslužbu, který měl znát a mít vztah s jediným pravým Bohem Hospodinem, a právě proto z něj mohl vzejít Mesiáš, který vrací lidstvo, padlé do hříchu, zpět do postavení, jaké mu Bůh původně určil. Tím, že proběhla Ježíšova oběť za nás, si Bůh nárokuje na satanovi už nejen jeden (izraelský) národ, ale celé lidstvo – všechny národy. Nezáleží už na tom, zda jsme se narodili jako židé. Vírou v Ježíše se stáváme součástí Kristova těla, v němž už nezáleží na naší národnosti.
Církev není náhradou za Izrael. Tento názor se zformoval ve středověku a byl následkem odchýlení se od učení Bible. Ve skutečnosti vychází z antisemitismu. Církev byla „naroubována“ na Izrael a díky naší víře v Ježíše jako Spasitele se zaslíbení, daná židům ve Starém zákoně, vztahují i na nás.
Ptám se tedy: Zavrhl Bůh svůj lid? V žádném případě! Vždyť i já jsem Izraelita, ze semene Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Ptám se tedy: Klopýtli snad Židé tak, aby nevstali? V žádném případě! Vždyť jejich selháním dospěla spása k pohanům, aby to v nich vzbudilo žárlivost. Jsou-li svaté prvotiny, je svaté i těsto. Je-li svatý kořen, jsou svaté i větve. Ano, některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován mezi ně. Čerpáš z vydatného kořene téže olivy, a tak se nad ty větve nepovyšuj. Chceš-li se povyšovat, věz, že ty neneseš kořen, ale kořen tebe. (Římanům 11: 1 + 11 + 16 – 18) – to, že Izrael nepoznal v Ježíši očekávaného Spasitele, bylo Boží vůlí. Otevřela se tím možnost, aby i pohanské národy mohly slyšet evangelium a být spaseny. To se shoduje i se zjevením o posledních časech, kde církev a Izrael mají odlišné úlohy, ale jeden cíl – věčnost v nebi se svým Pánem (viz lekce č. 11 a 12).
Počátky církve, vzor pro její organizaci, vedoucí a služebníky, ale i řadové členy, vykresluje kniha Skutky a novozákonní epištoly. Jakmile Ježíš po svém zmrtvýchvstání vystoupil do nebe, zformovala se skupina jeho následovníků naplněná Duchem svatým, která dále rostla a díky misii se rozšířila do celého tehdy známého světa. Nový zákon předpokládá, že se věřící lidé shromažďují společně k bohoslužbám. Nikde není biblický podklad podporující myšlenku samostatných křesťanů, pokud nejde o misionáře, kteří se oddělí od společenství, aby mohli evangelizovat a založit nové sbory. Církev však během historie prošla mnoha změnami, díky kterým ztratila v očích nevěřících lidí kredit, jaký měla ve svých počátcích (Skutky 5: 13). U nás pohled na církev ovlivnily historické události jako násilná rekatolizace nebo období ateistického komunismu. Proměnám církve v dějinách se však víc věnovat nebudeme. Postačí konstatovat, že dnešní trend křesťanů žijících bez zapojení v místním sboru nenachází žádnou biblickou oporu.
Přijde totiž doba, kdy lidé nestrpí zdravé učení, ale budou se podle vlastních chutí obklopovat učiteli, kteří jim budou lechtat sluch. (2. Timoteovi 4: 3) – z různých důvodů se věřící nepřipojí k místní církvi (mylný pohled společnosti na církev, který převezme i nově obrácený člověk; člověk, který nechce svůj život podřizovat vedení někoho jiného; strategie dnešní doby – zahlcení prací a povinnostmi; zranění z předchozích vztahů v církvi – církev však není společenstvím dokonalých lidí; možnost stát se internetovým křesťanem bez zodpovědnosti, bez nutnosti zapojení se do služby a s možností poslouchat jen taková kázání, která se mi líbí). Tím však zcela míjejí Boží plán pro svůj život.
Tím, že člověk uvěří v Ježíše Krista, stává se součástí tzv. všeobecné církve, neboli Kristova těla, jak o něm mluví 1. Korintským 12: 27. Je však důležité, abychom se stali také součástí místního sboru. Jen tak můžeme ve svém duchovním životě růst a nést dobré ovoce, což je zcela zásadní pro naši věčnost. Pak také uvidíme nárůst Boží moci a autority ve svých životech. Plně se může rozvinout náš potenciál, odkrývají se naše talenty a hřivny, zraje náš charakter.
a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den. (Židům 10: 25) – naše zapojení v církvi a účast na bohoslužbách jsou podle Bible zásadní. Mnoho křesťanů to nepovažuje za důležité, ale na jejich životech je jasně vidět, kde je pravda. Správně poskládané priority jsou: 1. Bůh, 2. rodina, 3. církev (je důležité také vodit děti do církve a předávat jim dobré návyky i správný postoj vůči církvi).
2. Vedoucí v církvi
Bůh v církvi ustanovil jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele, potom zázraky, dary uzdravování, pomocné služby, vedení a různé druhy jazyků. Jsou snad všichni apoštolové? Jsou snad všichni proroci? Jsou snad všichni učitelé? Konají všichni zázraky? Mají všichni dary uzdravování? Mluví snad všichni jazyky? Vykládají snad všichni? (1. Korintským 12: 28 - 30)
V církvi byla ustanovena hierarchie. Bůh povolává služebníky, které zvlášť pomazává Duchem svatým ke konkrétní službě. Církev není demokracie. Je Božím plánem s každým z nás, abychom se učili poslušnosti duchovní autoritě. To není vždy jednoduché, ale přináší to do našich životů požehnání. Skutečně se může stát, že někdy lidé zneužijí své postavení duchovních vůdců. Je však vždy potřeba rozlišit, zda se jedná skutečně o zneužití autority vedoucím nebo „pouze“ o naše zraněné ego. Dobře to ilustrují příběhy o Davidovi pronásledovaném králem Saulem (např. 1. Samuelova 24: 3 – 11) nebo o Kórachovi, který si myslel, že Boží lid nepotřebuje vůdce (Numeri 16: 1 – 3).
Ty a celá tvoje tlupa jste se tedy srotili proti Hospodinu – vždyť kdo je Áron, že reptáte proti němu?“ (Numeri 16: 11) – reptání proti vedoucímu ve sboru je ve skutečnosti vzpourou proti Hospodinu! Pokud se nemůžeš sjednotit se svým pastorem, hledej upřímně Boží vůli – Pán tě vyvede do jiné církve nebo ti ukáže, že je problém na tvé straně a co s tím udělat. Pokud se lidé zapomínají ptát Boha a jen podle svých vlastních pocitů přecházejí z jedné církve do druhé, posuzují duchovní vedoucí podle svých měřítek či ve svém sboru roznášejí kritiku na vedoucí, ničí tím svůj vztah s Bohem (nežehná tam, kde hřešíme) a dokonce to může vést k rozdělení a zničení církevního společenství.
Zvláště v listech Timoteovi Pavel ukazuje, jaký je úkol duchovního vůdce v místním sboru. Bůh ho povolal do služby a dal mu práva, aby mohl církev udržet jednotnou a silnou. Má však také povinnosti vůči věřícím. Vedoucí sboru nebo služebního týmu dostává od Boha vize pro celý sbor nebo konkrétní službu, do které je povolán, zastřešuje lidi pod svou autoritou modlitbami, může mít zvláštní vhled a moudrost do situací, které tito lidé řeší. Je pro ně vzorem, může je biblickým způsobem napomínat – jeho zodpovědností je, aby je směroval po Božích cestách. Pomazaný duchovní vedoucí předává pomazání i svým „ovečkám“ (jedná se o biblický princip otcovství - otec trénuje syna a předává mu duchovní požehnání). Pokud to chápeme v kontextu Božího slova, pak pro nás není problém následovat jeho vedení. Není to snadná úloha a je důležité, abychom své vedoucí podpírali modlitbami a byli jim oporou, na kterou se můžou spolehnout (Exodus 17: 8 – 13).
Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a buďte poddajní; bdí totiž nad vašimi životy jako ti, kdo budou muset složit účty. Ať to mohou dělat s radostí, a ne s naříkáním – to by vám přece nebylo prospěšné. (Židům 13: 17)
Vedoucí v církvi mají zodpovědnost za finance. Peníze jsou tím, na čem se jasně zjevuje náš vztah k Bohu. Snadno se stanou důvodem roztržek mezi věřícími, ale Bible je v oblasti desátků a sbírek zcela jednoznačná (prostuduj si znovu lekci č. 13).
3. Vztahy v církvi
Velmi důležité je, aby v církvi panovala jednota. Pomluvy, rozbroje mezi řadovými věřícími nebo neposlušnost vůči autoritám jsou věci, které církev vedou k záhubě. Jakmile je dům rozdělen uvnitř, nemůže obstát navenek. Každý z nás nese zodpovědnost sám za sebe, že bude své jednání a smýšlení porovnávat s Božím slovem a pokud má v některé ze jmenovaných oblastí potíže, měl by s nimi cíleně bojovat. Jen tak můžeme růst a měnit se do podoby Krista, jen tak můžeme udržet jednotu ve sboru. Církev, kterou ničí sváry a pýcha, neponese ovoce, nebude přivádět nové lidi k Ježíši, nebudou se v ní dít zázraky. Rozhodni se, že budeš tím, kdo se za jednotu vytrvale modlí a všemi způsoby se snaží církev budovat.
Také v církvi se může stát, že jeden druhého zraníme, ať už vědomě či nechtěně. Nemůžeme očekávat, že křesťané jsou dokonalí. Neshody by neměly být důvodem k urážení se a opuštění sboru. Naopak jsou prubířským kamenem, který prověřuje naši charakterovou zralost a schopnost odpouštět jeden druhému. Bůh nás skrze tyto situace obrušuje a mění. Nenechme se odradit nepříjemnou událostí, ale buďme těmi, kdo umí odpustit a povznést se nad problém.
především si ale zachovejte vzájemnou lásku, vždyť „láska přikryje množství hříchů.“ Projevujte si navzájem pohostinnost se vší ochotou. Každý z vás dostal nějaký dar, a tak si jimi navzájem služte jako dobří správci rozmanité Boží milosti. (1. Petr 4: 8 - 10)
Do církve nepatří sexuální nečistota. Není místem, kam člověk chodí předně proto, aby si zde našel partnera. Už dříve jsme mluvili také o pravidlech odívání, která platí především pro ženy. V lekci 8 si je můžete opět připomenout. Je důležité, abychom jako ženy měly úctu k Bohu, samy k sobě, ale i k mužům, kteří přicházejí na bohoslužby a místo uctívání Boha musejí bojovat s tím, aby se nezaměřovali na nedostatečně oblečené sestry. Avšak i muži mají být ve shromáždění slušně a pěkně oblečeni (plandavé kraťasy, kalhoty s rozkrokem pod koleny nebo tílko sem nepatří).
4. Služba v církvi
Stejné je to s vámi. Když jste tedy tak horliví po duchovních darech, snažte se v nich vyrůst pro posílení církve. (1. Korintským 14: 12) – každý z nás je povolán k budování církve (= místního sboru, jehož je součástí)
Je důležité sloužit Bohu. Služba je naší dobrovolnou obětí, za kterou nečekáme odměnu – ale Bůh nám ji přesto za naši věrnost na Božím díle slibuje. Zapojení se do konkrétní pravidelné služby v místním sboru pomáhá budovat jak sbor samotný, tak i naše životy. Boží slovo nás vede k tomu, abychom objevovali své talenty a používali je. Z pohledu věčnosti je to dokonce zásadní součást našeho života s Pánem, jak jsme o tom mluvili v lekci … o posledním soudu (hřivny a talenty).
Některé oblasti, v nichž můžeme sloužit, nevyžadují nic víc, než ochotu zapojit se a spolehlivě plnit své zodpovědnosti. Tam patří především praktické služby jako úklid. Jiné služební oblasti vyžadují, aby v nich stáli lidé, kteří jsou již osvědčenými a zbudovanými křesťany. Ve chvále či pastorační službě nemůže být např. zapojen nově obrácený křesťan, který ještě bojuje s návyky či hříchy ze starého života. Je však biblickým pravidlem, že kdo je věrný v mále, bude mu dáno víc. Kdo se osvědčí a prokáže věrnost a ochotu v jedné službě, může být povolán k větším úkolům nebo zodpovědnosti.
Do služby povolává duchovní autorita v souladu s vedením od Ducha svatého. Věřící se tedy nemůže do služby ustanovit sám bez potvrzení svého vedoucího (pastora), i když touží po konkrétní službě a má pro ni některé potřebné schopnosti. Někdy je potřeba pohledu zvenčí, protože sami nemusíme objektivně odhadnout své talenty pro tuto službu nebo správný čas, kdy se do služby zapojit (třeba pro ni ještě nejsme dost zralí nebo existují jiné závažné důvody).
5. Úloha církve
Konkrétní povolání dal církvi ve vztahu k celému světu Ježíš Kristus:
Ježíš k nim přistoupil a řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. (Matouš 28: 18, 19)
Církev má být místem, kde je kázáno neředěné Boží slovo, kde je přítomný Duch svatý a kde se dějí zázraky osvobozování a uzdravení. Skrze modlitby a službu mezi nevěřícími rozšiřuje Boží království a vytlačuje temnotu. Existuje ještě jedna podstatná úloha církve pro naše osobní životy, kterou jsme dosud nezmínili:
Vezměte si celou Boží zbroj, abyste ve zlý den mohli odolat, všechno splnit a zůstat stát. Stůjte přepásáni na bedrech pravdou, oblečeni pancířem spravedlnosti a obuti připraveností kázat evangelium pokoje. Nadto vždy třímejte štít víry, jímž budete moci uhasit všechny ohnivé šípy toho zlého. Vezměte si také přilbu spasení a meč Ducha, jímž je Boží slovo. Za všech okolností se modlete v Duchu; proto vždy vytrvale bděte a v každé své modlitbě a prosbě se modlete za všechny svaté. (Efezským 6: 13 – 18) – tento známý úsek o Boží zbroji nejmenuje žádnou ochranu pro naše záda. Každý z nás je zodpovědný za to, že se obléká do duchovní zbroje. A každý z nás chrání záda svým bratrům a sestrám. Různé starosti a tlaky nás snadno odchýlí z Boží cesty. Proto je tak důležité, aby nám někdo další stál za zády a chránil je svou přímluvnou modlitbou. Pokud však nejsi součástí místní církve – konkrétního sboru, nemáš v něm své stálé místo i službu, chybí ti blízké vztahy s dalšími lidmi, kteří tě znají, kdo ti potom chrání tu nekrytou část před ďáblovými útoky?
Toto vyučování nemá za cíl vynucovat účast v církvi z nějakého špatného důvodu. Každý z nás, kdo do církve chodit nechce, ať už je jeho důvod jakýkoliv, by měl na prvním místě hledat Božů vůli. Špatné zkušenosti či zranění by neměly být důvodem, proč církev opustit. Je to jen naslouchání satanově strategii. Bůh chce naše zranění uzdravit, obnovit v nás důvěru k ostatním věřícím a učinit z nás zralé lidi, kteří nesou ovoce pro Jeho království (a umějí snášet jeden druhého s láskou :-)). Na téma církve doporučuji literaturu:
Joshua Harris - Vášeň pro církev
Mark Zechin - Zasazeni v domě Hospodinově
John Bevere - Satanova návnada
2024 ©