12. Soud věčný

Napsal Kamba (») 29. 8. 2017 v kategorii Základy víry, přečteno: 639×
mev2ca406-soud_2.jpg

K věčnému soudu předstupujeme každý sám za sebe, se zodpovědností za své činy a upřímnost své víry.

12. SOUD VĚČNÝ (pro věčnost)

Bůh je soudce nebe i země, lidí i andělů.

Přistoupili jste ale … k Bohu, soudci všech. (Židům 12: 22 – 24)

Nejdokonalejší výraz Boží přirozenosti ale není v jeho roli soudce, nýbrž toho, kdo nabízí milosrdenství. Bůh nemiluje soud a trest, ale musí je vykonat z výchovných důvodů nebo proto, aby ochránil svůj lid.

Neboť Hospodin povstane jako na hoře Perasímu, rozzuří se jako v Gibeónském údolí, aby vykonal své dílo, sobě cizí dílo, a aby vykonal svou službu, pro něj neobvyklou službu. (Izaiáš 28: 21 ČSP) – nechce nás soudit a trestat, ale je to nevyhnutelná odpověď na naši hříšnost, vyvolává to naše nesvatost.

Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen. (Jan 3: 17)

Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání. (2. Petr 3: 9) – tedy dává nám čas k činění pokání a obrácení se od hříchu

Soud je úřadem Boha Otce, ale On ho svěřil Ježíši Kristu.

Otec nikoho nesoudí, ale svěřil veškerý soud Synu, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal. (Jan 5: 22, 23) – důvodem je i to, že Kristus má i lidskou přirozenost a zná pokušení z vlastní zkušenosti – ale ani Kristus pro svou milost k nám není ochoten soud vykonávat. Proto je autorita přenesena na psané Boží Slovo.

Slyší-li někdo má slova a neplní je, já ho nesoudím; nepřišel jsem totiž, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by ho soudil. V poslední den jej bude soudit slovo, které jsem mluvil. (Jan 12: 47, 48) – Bible je nestranným a neměnným měřítkem soudu. To znamená, že všechna měřítka a všechny zásady Božího soudu jsou obsaženy v jeho Slově. A stejně jako Boží slovo trvají i ony navěky.

Parametry Božího soudu:

1. Je pravdivý 

Chceš-li však někoho soudit, člověče, věz, že sám nemáš výmluvu, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe – vždyť sám děláš to, co soudíš! Víme, že Boží soud nad pachateli těch věcí se zakládá na pravdě. (Římanům 2: 1, 2)Bůh sám je pravda, proto soudí podle pravdy

2. Zakládá se na vykonaných činech jednotlivce

On „odplatí každému podle jeho skutků“. (Římanům 2: 6)

Potom jsem spatřil mrtvé, malé i velké, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. A byla otevřena ještě jiná kniha, totiž kniha života, a mrtví byli souzeni podle toho, co bylo zapsáno v těch knihách, totiž podle svých skutků. (Zjevení 20: 12) – naše činy jsou v nebi zaznamenány. Nejde však jen o uskutečněné činy, ale také o myšlenky a pohnutky srdce (viz Mt 5: 21, 22).

Kdo ale místo skutků věří v Toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se za spravedlnost počítá jeho víra. (1. Korintským 4: 5) – víra v Ježíše nás ochrání od soudu, skutky pouze potvrzují víru. Žádný náboženský rituál ani dobročinnost bez živého vztahu s Ježíšem nás před Bohem neudělají lepšími a svatějšími. I nevěřící provozují charitu a dokážou žít poctivě, ale jediná cesta k Bohu je skrze Ježíše, nic jiného člověka nepřivede do nebe.

3. Je naprosto nestranný

Bůh totiž nestraní nikomu. (Římanům 2: 11) – tedy nemá různá měřítka pro různé lidi (ženy nemají přednost, boháči Boha neuplatí, politiky neochrání imunita…)

4. Záleží na míře dostupného porozumění (znalosti Božích přikázání)

Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc a božství – lze už od stvoření světa rozumem postřehnout v jeho díle. Nemají tedy výmluvu. (Římanům 1: 20) – člověk při pohledu na stvoření může uvažovat o Stvořiteli, toto porozumění je dostupné každému člověku v celé historii bez výjimky.

Všichni, kdo hřešili bez Zákona, bez Zákona také zahynou; všichni, kdo hřešili pod Zákonem, budou souzeni Zákonem. (Římanům 2: 12) – ti, kdo dostali zvláštní zjevení (znalost Mojžíšova zákona), budou souzeni podle vyššího měřítka. Každý soud by jinak posuzoval krádež vykonanou indiánem z pralesa nebo Evropanem :-).

Městům, ve kterých se stalo nejvíce jeho zázraků, tehdy začal vyčítat, že nečinila pokání: „Běda tobě, Korozaim, běda tobě, Betsaido! Kdyby se zázraky, které se dějí u vás, staly v Týru a Sidonu, dávno by činili pokání v pytlovině a popelu. Říkám vám: Týru a Sidonu bude v soudný den lehčeji než vám! A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do pekla se propadneš! Vždyť kdyby se zázraky, které se dějí v tobě, staly v Sodomě, zůstala by stát až dodnes. Říkám vám: Sodomské zemi bude v soudný den lehčeji než tobě.“ (Matouš 11: 20 – 24) – tedy pro nás budou použita ta nejpřísnější měřítka pro míru našeho poznání, které nám bylo dáno!

Služebník, který znal vůli svého pána, ale nepřipravil se a nejednal podle jeho vůle, bude hodně bit. Ten, který ji neznal, bude bit méně, i když dělal trestuhodné věci. Komukoli je hodně dáno, od toho bude hodně vyžádáno. Komu svěřili hodně, od toho vyžádají víc.(Lukáš 12: 47, 48)

Boží soudy v historii:

V historii už proběhly některé Boží soudy (viz vyučování o aiónech – obdobích lidských dějin). Ty ukončovaly nějaké období a ustavovaly podmínky pro něco nového. Není však možné každou katastrofu považovat za Boží soud. V Bibli jsou uvedeny také „exemplární“ soudy, tedy tresty nad hříchem, které představují výstrahu budoucím generacím, aby se nedostaly do stejného hříchu. Jde např. o soud nad Sodomou a Gomorou.

Města Sodomu a Gomoru obrátil v popel, když je pro výstrahu budoucím bezbožníkům odsoudil ke zkáze. (2. Petr 2: 6)

Hle, toto byla vina tvé sestry Sodomy: pýcha, sytost a klidné pohodlí, které užívala se svými dcerami, aniž pomohla chudým a ubohým.(Ezechiel 16: 49)

Bible nenaznačuje, že tytéž formy hříchu budou stejně dramaticky potrestány, ale ukazuje, jaký postoj k tomuto hříchu Bůh zaujímá a ti, kdo se ho dopouštějí po těchto zapsaných událostech, nemají na své jednání žádnou výmluvu. Podobně jsou měřítka nastavena k jednání Ananiáše a Safiry (Skutky 5). Dalším příkladným soudem bylo, když Bůh varoval Izrael od odvrácení se k neposlušnosti tím, že jim předestřel trest – vyhnání z jejich zaslíbené země (Leviticus 26: 27 – 33). To se doslovně naplnilo při tažení Tita do Palestiny v roce 70 n. l. Avšak na příkladu nevěstky Rachab Bůh ukazuje, že osobní víra jednotlivce zruší nad ním Boží soud, ať byl jeho původ jakýkoliv a prostředí kolem něj jakkoli zkažené.

Životem zaplatí ten, kdo hřeší. Syn neponese otcovy viny a otec neponese viny synovy. Spravedlivému se bude počítat jeho spravedlnost a ničemovi jeho ničemnost. (Ezechiel 18: 20)

Některé soudy v historii tedy ukončovaly období lidských dějin. Stejně to bude na konci období milosti, v němž žijeme i v posledním časovém období, které je teprve před námi, a to je období Milénia neboli tisíciletého království.

1. Soudná stolice Kristova

Bylo řečeno, že křesťané nebudou souzeni a také, že Ježíš delegoval svou pravomoc soudit na psané Boží slovo. Tyto výroky si však neprotiřečí s tím, že první fází věčného soudu je soudná stolice Kristova. Jedná se o velmi speciální soud.

Přišel čas soudu a první na řadě je Boží dům. Je-li to, co se děje nám, teprve začátek, jaký konec čeká ty, kdo odmítají Boží evangelium? (1. Petr 4: 17, 18) – křesťané budou souzeni první. Soudná stolice Kristova se týká pouze jich. Křesťané budou první vzkříšeni a první ohodnoceni.

Všichni přece musíme stanout před Kristovým soudem, aby každý z nás dostal odplatu za to, co v těle vykonal, ať už to bylo dobré anebo zlé. (2. Korintským 5: 10) – není to však soud k odsouzení, ale pro odměnu.

Kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna. (Jan 3: 18) – věčný soud se týká jednotlivců, ne skupin lidí. 

Amen, amen, říkám vám: Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života. (Jan 5: 24)

A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. (Římanům 8: 1) – pravý věřící nebude souzen za své hříchy. Když člověk vydává svůj život Kristu, jsou smazány všechny jeho minulé hříchy. A ještě víc:

Já, já sám kvůli sobě smažu tvé přestupky a nevzpomenu na tvůj hřích. (Izaiáš 43: 25) – hřích = zlý čin, vykonaný bez ohledu na to, zda člověk zná Boží zákon. Přestupek, nevěrnost = vědomá neposlušnost při jasné znalosti zákona. Boží milost je však dostatečná k vymazání obojího, činíme-li pokání. Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti. (1. Jan 1: 9)

Budeme souzeni s ohledem na službu prokázanou Kristu. To prověří zkouška ohněm.

Nikdo nemůže položit jiný základ, mimo ten, který je již položen, a to je Ježíš Kristus. Ať už kdo na tom základě staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, z dříví, sena nebo ze slámy, dílo každého vyjde najevo. V onen den se to ukáže; bude to zjeveno ohněm, neboť oheň vyzkouší dílo každého člověka. Zůstane-li něčí dílo, které postavil, získá odplatu. Shoří-li něčí dílo, utrpí škodu; sám sice bude zachráněn, ale jen jako skrze oheň. (1. Korintským 3: 11 – 15) – jedná se o soud díla, ne duše. Kvalita je pro Boha mnohem důležitější než kvantita. Na soudné stolici bude sedět oslavený Kristus (Zj 1: 14, 15). Nohy podobné roztavenému kovu představují oheň soužení a bolesti, v nichž bude Kristus soudit hříchy bezbožných, ale jeho oči podobné plamenu představují pronikavý a stravující pohled, jímž bude soudit skutky svého lidu. Co nemá žádnou hodnotu v Ježíšových očích, shoří. To hodnotné bude ohněm přečištěno. Sám můžeš své skutky jednoduše rozsoudit:

a)    Jaké jsou motivy mé služby – dělám to proto, abych uspokojil a oslavil sebe? Anebo chci oslavit Krista a naplnit jeho vůli? (Boží vůle je někdy diametrálně odlišná od té naší. Hledáš ji? Jsi ochoten se podřídit Boží vůli za všech okolností a podmínek?)

b)    Sloužím Bohu podle pravidel a zásad zjevených v Bibli nebo jsem si vytvořil vlastní formy klanění se a služby a připojil k nim Kristovo jméno a termíny křesťanského náboženství? (Sem patří třeba sekty, mající vlastní knihy vycházející z Bible a nahrazující ji coby hlavní předpisy, podle nichž se mají členové řídit. To se týká Svědků Jehovových, Mormonů, ale také katolické církve či Adventistů posledních dnů atd.) Bibli je třeba brát vážně vždy, ne jen v oblastech, kde mi to je příjemné a kde jsem ochoten se podřídit.

c)    Snažíme se Bohu sloužit ze  své nedostatečné tělesné vůle a síly nebo jsem obnoven a zmocněn Duchem svatým, takže on ve mně působí svou silou? To poznám podle tíhy, kterou cítím, pokud se snažím věci zvládat sám. Starosti a problémy vedou k depresi, strachu a obtížnosti. Víra v Boží pomoc osvobozuje, odbřemeňuje a přináší pokoj v sebetěžší situaci.

Naše odměna záleží na tom, jak jsme naložili se svými talenty a hřivnami.

Dvě podobenství o Kristově soudu najdeme v Matouši 25 – talenty x v Lukáši 19 – hřivny. Překlady Bible ovšem často překládají obě místa jako hřivny, což není přesné.

Talenty každý dostal podle svých schopností. Bůh nám tedy nedává více ani méně, než jsme schopni využít. Pán nehodnotil služebníky podle výnosu, ale procentuálně. Ti věrní oba dosáhli 100% přírůstku a byli shodně pochváleni. Dostali tolik, kolik maximálně mohli zhodnotit, byli oba stejně věrní – s jakým množstvím pracovali, nemá zásadní význam. Třetí služebník byl zcela vyvržen z přítomnosti svého pána.

V Lukáši 19. kapitole čteme o 10 služebnících. Všichni obdrželi 1 hřivnu (měli stejnou startovní čáru) a pak se Bůh věnuje třem z nich, aby nám ukázal, jak bude rozsuzovat. První služebník svůj vklad rozmnožil nejvíc. Dostal větší odměnu než ten, který ji rozmnožil méně. První služebník je dokonce pochválen, navíc jsou odměny prvních dvou přímo úměrné tomu, čeho dosáhli. Oba museli vynaložit určité úsilí, žádný z nich neměl výsledek bez boje a námahy. Nevěrný služebník je pokárán a jeho hřivna dána tomu, kdo získal nejvíc. Z toho je jasné, že není zlé jen aktivní konání zlého, ale také nekonání dobrého, které se nabízelo. Hřivnou je to, co může dělat každý z nás a nepotřebuje k tomu zvláštní zmocnění. Každý se může modlit za druhé, pomáhat jim, evangelizovat. Pokud ale zvěst o Kristu nešíříme, lidé nebudou spaseni. To je vážné. Proto Umět jednat správně, ale nejednat je hřích. (Jakub 4: 17) = nesloužení Bohu je bezbožností. V obou podobenstvích byl služebník odmítnut, protože selhal v konání dobrého, které mohl vykonat. Na rozdíl od těch, jejichž dílo shoří ve zkoušce ohněm, ale sami budou zachráněni, zde je evidentní, že nevěrný služebník nedostane odměnu a dokonce bude vyvržen z přítomnosti pána.

Odměnou za věrnou službu Kristu v tomto přítomném věku bude postavení v autoritě a zodpovědnosti v Kristově tisíciletém království. Budeme spoluvládci s Kristem, ale tato úloha spočívá v tom, že Ježíš deleguje vládu na svůj lid. Každý obdrží míru zodpovědnosti, jakou si zasloužil.

Služebník, který nashromáždil mnoho slámy či dřeva, pro svého pána pracoval – ale nekvalitně. Byl to však důkaz toho, že jeho víra v Krista byla opravdová a ryzí, protože se snažil. Naproti tomu ten, kdo se svým vkladem neudělal vůbec nic, ukazuje, že jeho vyznání víry a služby bylo plané a neupřímné.

Ale synové království budou vyvrženi do té venkovní tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů. (Matouš 8: 12)– takovému člověku je vyhrazeno místo mimo Boží přítomnost – tam, kde je pláč a skřípění zubů. Je to pokrytec a nevěrník.

Předtím, než budou věřící přivedeni před soudnou stolici Kristovu, andělé oddělí tyto nevěrné a pokrytecké křesťany. Matouš 13 – koukol a pšenice x úlovek v moři. Nejprve budou falešní křesťané vrženi do místa ohně, poté praví věřící obdrží své odměny. To se stane na konci tohoto věku. Protože budou ti zlí již odděleni, před soudnou stolici Kristovu předstoupí jen ti, kdo mají obdržet odměny – proto tento soud není k odsouzení, nebude mezi nimi totiž nikdo, kdo by měl být odsouzen. Odměny poté věřící zúročí v tisíciletém království.

2.      Soud pohanů – národů

Tento soud se týká všech pohanských národů, vyjmut je tedy Izrael. Bůh dělí lidstvo na 3 skupiny:

a)       Židé

b)       Pohani (v 1. Kor 10: 32 nazváni Řekové)

c)       Církev – zde je jedno, z jakého jsi národu, jsi součástí „nového národa“ v Kristu

Soud národů se tedy týká všech vyjma židů a pravých věřících. Tento soud proběhne na konci období sedmi let soužení. Věřící budou v té době již vytrženi a vstoupili do své odměny. Izrael projde v době soužení svým vlastním soudem, a to podle dvou zásad (Gn 12: 3):

  1. Bůh normálně žehná pohanům skrze židy, ale židům žehná přímo. (Židé, pokud byli věrní Bohu, obdrželi požehnání. Ti, kdo byli Izraeli nakloněni, byli požehnáni díky svému dobrému postoji.)
  2. Bůh normálně trestá židy skrze pohany, ale pohany trestá přímo. (Pokud Židé nesloužili Hospodinu, Bůh na ně posílal nepřátelské národy jako trest. Pokud pohané pronásledovali Izrael, Bůh je potrestal přímo.)

Cílem soudu nad Izraelem je navrátit Boží vyvolený lid k Hospodinu. V závěru velkého soužení bude Bůh naposled soudit a trestat Izrael skrze pohany. Tento konečný soud nad Izraelem vynese poté, co se jako národ vrátí do své vlastní země. Jakmile bude soud nad Izraelem dokončen, zasáhne Bůh přímo v soudu a trestu nad pohany.

Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy svůj lid Izrael a Judu přivedu zpět ze zajetí a navrátím je do země, kterou jsem dal jejich otcům, aby ji obsadili.“ Toto jsou slova, která Hospodin promluvil o Izraeli a Judovi. Tak praví Hospodin: „Slyšíme vyděšený křik – čirá hrůza, žádný klid! Rozhlédněte se a ptejte se: Copak může muž rodit? Proč tedy vidím všechny muže s rukama na břiše jako rodičky, s popelavými tvářemi? Běda, bude to hrozný den jako žádný jiný, čas Jákobova soužení – bude z něj ale zachráněn. Toho dne, praví Hospodin zástupů, zlámu jho na jejich šíji a zpřetrhám jejich postroje, takže už nebudou sloužit cizákům, ale budou sloužit Hospodinu, svému Bohu, a svému králi Davidovi, kterého jim ustanovím. (Jeremjáš 30: 3 – 9)

  1. Bůh přivede Izrael zpět do jejich vlastní země
  2. Zde nastane pro židy doba nejhoršího soužení, jaké kdy tento národ zažil – pohané se pokusí vyvolený národ zničit. V onen den učiním Jeruzalém přetěžkým balvanem pro všechny národy. Všichni, kdo se jej budou snažit vzepřít, se těžce poraní. Proti Jeruzalému se totiž shromáždí všechny světové národy. (Zachariáš 12: 3)
  3. Sám Bůh zasáhne a zachrání svůj národ před pohany

Shromáždím totiž všechny národy, aby napadly Jeruzalém. Město bude dobyto, domy vypleněny, ženy znásilněny. Polovina města půjde do vyhnanství, zbytek lidu ale zůstane ve městě. Tehdy Hospodin vytáhne a bude bojovat s těmi národy – tak, jak on bojuje v den bitvy! V onen den stanou jeho nohy na Olivetské hoře, ležící východně před Jeruzalémem. Olivetská hora se tehdy rozdělí vedví, takže od východu na západ vznikne širé údolí; polovina hory ustoupí na sever a polovina na jih. (Zachariáš 14: 2 – 4)  - toto soužení vyústí k pokání Izraele a návratu k Hospodinu. Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma ale vyliji Ducha milosti a modliteb a tehdy pohlédnou na mě, jehož probodli. Budou ho oplakávat, jako se oplakává jediný syn; budou nad ním hořce truchlit, jako když umře prvorozený. (Zachariáš 12: 9, 10)

        4. Bude obnoveno království Izraele a vládnout mu bude sám Pán – to bude v Miléniu. Poté, co Izrael projde takovým soužením a bude pročištěn, nebude třeba dalšího soudu nad ním. Poté bude nutné uskutečnit soud nad národy.

„Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na trůnu své slávy. Všechny národy budou shromážděny před ním a on je oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, ale kozly po levici. (Matouš 25: 31 – 33) – soud nad národy proběhne takto. Kozlové budou přímo posláni do ohnivého jezera. To jsou národy, které neprojevily milosrdenství vůči židům (Mt 25: 40 – 45). Ovce budou mít během tisíciletého království možnost přijmout spasení. Izrael bude sloužit Bohu zde na zemi, bude evangelizovat. Věřící budou s Kristem vládnout podle obdržených odměn. Toto období skončí osvobozením satana, poslední vzpourou a pokusem svést tyto národy. Tato vzpoura bude přímým Božím zásahem zahlazena. Satan bude uvržen do ohnivého jezera.3.

3.      Velký bílý trůn

Tehdy jsem uviděl veliký bílý trůn a Toho, kdo na něm seděl, před jehož tváří zmizela země i nebe a nebylo pro ně nalezeno místo. Potom jsem spatřil mrtvé, malé i velké, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. A byla otevřena ještě jiná kniha, totiž kniha života, a mrtví byli souzeni podle toho, co bylo zapsáno v těch knihách, totiž podle svých skutků. Tehdy moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, také Smrt a Záhrobí vydaly mrtvé, kteří byli v nich; a každý byl souzen podle svých skutků. Smrt i Záhrobí byly uvrženy do ohnivého jezera – to je ta druhá smrt. Kdokoli nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera. (Zjevení 20: 11 – 15) – toto je nejzazší konec veškerého hříchu a vzpoury proti autoritě a svatosti všemohoucího Boha. Tento poslední soud už se týká pouze těch, kdo odmítli Krista – moře (lidstvo) je vydá = to jsou ti, kdo na konci Milénia ještě žijí. Smrt a Peklo je vydají = budou vzkříšeni bezbožní mrtví, aby v proměněných tělech vstoupili do věčného oddělení od Boha, ke kterému se sami rozhodli, když nepřijali evangelium.

Shrnutí:

  • Boží přirozeností (v jeho povaze) není soud a trestání, ale kvůli hříchu a nespravedlnosti, která je páchána, musí zasáhnout.
  • Bůh nám chce odpustit a ze své strany pro to udělal naprosto vše, co mohl, když nechal ukřižovat svého Syna.
  • Naší zodpovědností je, abychom žili na slávu Boží, podle jeho vůle, podle jeho Slova, abychom si svou spásu udrželi. Není automatická. Je to práce na celý náš pozemský život. Ať se vám daří!


Komentování tohoto článku je vypnuto.