Pokud porozumíme tomu, že vše má svůj účel a Bůh má konkrétní plán se svým stvořením (viz minulá lekce), pak lze čas chápat jako určité omezení pro uskutečnění tohoto plánu. Kdyby člověk nezhřešil, žil by ve věčnosti a vše by bylo dobré. Protože Bůh očekával satanovu vzpouru i hřích, který poruší vše dobré a nastolí vládu utrpení, stvořil čas, který období satanovy vlády nad zemí i nad stvořením omezuje. Ve chvíli, kdy Adam s Evou vstoupili do vzpoury proti Bohu, důsledkem byla ztráta zdroje věčného života (oddělení od Stvořitele, odloučení od stromu života v Edenu – Gn 3: 22). Velmi zjednodušeně a velmi nepřesně by se dalo říci, že čas je jako pravidlo ve hře, které vymezuje, jak hru hrát.
11. VZKŘÍŠENÍ A KONEC ČASU
Toto vyučování není dogmatem. Tak, jak se přibližujeme ke konci věků, naše zjevení v této oblasti roste. Je proto dobré být opatrní ve výkladech tématu posledních časů a stále své poznání poměřovat s aktuálními událostmi ve světě a Biblí.
Věčnost ≠ dlouhý, nekonečný čas. Je to jiný způsob existence, nestvořená oblast, v níž existuje sám Bůh. On stvořil čas a zase ho ukončí. Člověk byl stvořen jako bytost schopná žít ve věčnosti.
Tehdy Bůh Mojžíšovi řekl: „Jsem, který jsem.“ (Exodus 3: 14) – hebrejské jméno Jehova v sobě zahrnuje všechny 3 časy slovesa být – přítomnost, minulost i budoucnost
Lidská osobnost
Člověk se skládá z hmotné části, která je spojena se zemí – těla, a z části, která je nehmotná a pochází od Boha – duše a ducha. Ve smrti se nehmotná část oddělí od těla, které je poddáno procesu rozkladu a vrátí se do země, kde se rozloží na původní prvky. Nehmotná část má však zcela jiný osud.
Proto se nedíváme na to, co je vidět, ale na to, co vidět není. Vše viditelné je totiž dočasné, ale neviditelné je věčné. (2. Korintským 4: 18)
Než se prach vrátí do země, kde býval, a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval. (Kazatel 12: 7) – posmrti se duch člověka vrátí k Bohu, kde slyší rozsudek, stanovící mu jeho stav a místo, jež bude zaujímat od smrti až do vzkříšení a konečného soudu. Přes všechna tajemství, která Bible o tomto zachovává, dvě věci jsou nám spolehlivě objasněny:
- Po smrti je úplné a trvalé oddělení mezi odloučenými duchy spravedlivých a bezbožných.
- Stav odloučených duchů spravedlivých v období před smrtí a vzkříšením Kristovým je jiný než po nich (dříve to byl Ráj = Lůno Abrahamovo, nyní už přímo nebe)
V pekle kvůli tobě zavládlo vzrušení, aby tě přivítalo, jakmile dorazíš. Už kvůli tobě své mrtvé burcuje, všechny někdejší zemské vladaře; už nutí vstát z jejich trůnů všechny krále národů. Ti všichni hlasem jediným tě takto osloví: „Tak už i ty jsi pozbyl sil – jsi na tom stejně jako my! (Izaiáš 14: 9, 10) – Tento popis ukazuje, že po smrti stále trvá osobnost člověka – jedna osoba poznává druhou, komunikují spolu, uvědomují si své podmínky, v nichž po smrti existují. Jejich postavení do jisté míry odpovídá postavení, které zaujímali na zemi. Podobně tuto skutečnost Ježíš ukazuje v příběhu v Lukáši 16: 19 – 31 (zde jsou i Lazarovy vzpomínky na pozemský život).
Prozradím vám teď tajemství: Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni – naráz, v okamžiku, za zvuku polnice ohlašující konec. Až zatroubí, mrtví budou vzkříšeni k nesmrtelnosti a my budeme proměněni. Toto pomíjivé musí obléci nepomíjivost, toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. (1. Korintským 15: 51 - 53)
Bible neodhaluje vše, co nás čeká. Říká nám však, že ti, kdo zemřou, budou vzkříšeni. Boží lid, který v době Pánova návratu na zem bude žít, nebude vzkříšen, ale tito lidé budou proměněni (jejich tělo bude uzpůsobeno životu ve věčnosti). Po smrti (nebo po proměnění těch, kdo nezemřeli) přijde soud (Žd 9: 27). Různým druhům soudů se budeme věnovat později. Protože soud se týká věcí, které člověk učinil ve svém těle, bude soudu logicky předcházet vzkříšení a proměnění našich těl.
Jak to bylo s Ježíšem
Bible nám odhaluje, co se stalo po Ježíšově smrti na kříži. Po své smrti sestoupil do šeólu (podsvětí - dočasné místo, kde pobývali duchové spravedlivých i bezbožných lidí, oddělení propastí), místa odloučených duchů. Nejprve šel na místo duchů spravedlivých, zvané Ráj nebo Lůno Abrahamovo. Pokračoval do místa utrpení. V Lukáši 16: 19 – 31 (nejedná se o podobenství) je popis reality před Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním, kdy spravedliví byli na místě odpočinutí, oddělení od nespravedlivých, kteří trpěli.
Po uplynutí 3 dnů vystoupil Ježíš z šeólu na tento svět. Jeho tělo bylo vzkříšeno. Duch se spojil s tělem a vznikla opět celá osobnost.
Ježíš mu odpověděl: „Amen, říkám ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23: 43) – Ježíš zemřel dříve než zločinci, s nimiž byl ukřižován
Vždyť i Kristus, sám spravedlivý, jednou trpěl za hříchy nespravedlivých, aby vás přivedl k Bohu. V těle podstoupil smrt, ale v Duchu dostal život. Tehdy přišel kázat duchům v žaláři – těm, kteří kdysi za Noemových dnů nechtěli uposlechnout, zatímco Bůh trpělivě čekal, než se postaví archa, v níž se skrze vodu zachránilo jen několik (totiž osm) duší. (1. Petr 3: 18 – 20) – Kristus musel sestoupit i do místa muk, aby za nás vytrpěl veškeré důsledky hříchu. Duchům z doby Noema nekázal evangelium, ale vyhlásil něco, co Bible nespecifikuje.
Ježíš pro nás stanovuje vzor. Nehmotná část člověka – náš duch musí zase vyjít z oblasti odloučených duchů a naše tělo musí být zase vzkříšeno. Části člověka se spojí a vznikne opět celá osobnost s tělem, duší a duchem.
Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním došlo ke změně místa, na něž putují duchové spravedlivých. Dříve, před Ježíšovou obětí to byl šeól, podsvětí, kde propast oddělovala spravedlivé v odpočinutí od nespravedlivých v mukách. Spravedliví byli stále vzdáleni od Boží přítomnosti. Avšak Ježíšovou obětí bylo dokonáno plné smíření za hřích a praví křesťané, ospravedlnění krví Ježíše, už přicházejí přímo do nebe do Boží blízkosti (ukamenování Štěpána ve Sk 7: 55 – 60). Známe dvě výjimky z tohoto statusu quo – Enocha a Eliáše, o nichž Bible říká, že byli vzati do nebe, aniž by poznali smrt, a to v době Starého zákona.
Vzkříšení ve Starém zákoně - Vzkříšení bylo předpovězeno již ve Starém zákoně. Proroctví se týkají vzkříšeného Mesiáše, ale i lidí – věřících i bezbožných.
Byl pohřben a třetí den byl vzkříšen podle Písem. (1. Korintským 15: 4) – Pavel dokazuje, že vzkříšení vyhlíží Starý zákon
Dal jsi mi okusit hrozné úzkosti, k životu mě ale znovu navrátíš, zpět mě vytáhneš z nejhlubších propastí! Mou vážnost znovu posílíš, vrátíš se, abys mě utěšil. (Žalm 71: 20, 21) – prošel pronásledováním, bičováním…, sestoupil do propasti země, byl mu vrácen život, z propasti vzkříšen a obdržel autoritu
Můj Vykupitel žije, to jedno vím, a že nakonec se nad prachem postaví. I kdyby ze mě kůži sedřeli, já ve svém těle Boha uvidím. Já ho uvidím vlastníma očima, ne někdo cizí, ale já – srdce mi touhou umírá! (Job 19: 25 – 27) – Job vyhlížel, že i když už bude prachem, opět uvidí svého Vykupitele vlastníma očima
Tví mrtví ale ožijí, vstanou mé mrtvoly. Probuďte se, prozpěvujte, v prachu pohřbení! Tvá rosa je jako rosa svítání,
zemi mrtvých s ní zavlažíš! (Izaiáš 26: 19) – obraz semene v prachu, které povstává k životu skrze rosu – Ducha svatého (srovnej s Římanům 8: 11), radost z toho mají ti, kdo vyhlížejí věčnost v Boží přítomnosti
„V tom čase povstane Michael, veliký kníže a tvého lidu ochránce. Čas soužení tehdy nastane, jaké dosud nebylo od chvíle, kdy se stali národem. V tom čase bude tvůj lid zachráněn – každý, kdo je zapsán ve knize. Tehdy se probudí mnozí, kdo v prachu země spí. Jedni k věčnému životu, jiní k hanbě, pro věčnou výstrahu. Moudří budou zářit jasem oblohy; ti, kteří mnohé k spravedlnosti přivádí, budou jak hvězdy navždy, navěky! (Daniel 12: 1 – 3) – Daniel jde dál, ukazuje, že budou 2 fáze vzkříšení – spravedlivých k věčnému životu a bezbožných k věčné hanbě. Navíc je tu zdůrazněno, že odměna spravedlivých bude záviset na tom, jak druhé přiváděli ke Kristu
„Pojďme se vrátit k Hospodinu! On nás ranil a on uzdraví, udeřil a také ošetří. Po dvou dnech nám život navrátí, třetího dne nás znovu postaví, abychom před ním mohli žít, abychom Hospodina znali a znát ho chtěli stále víc. On se objeví tak jistě jako svítání, přijde k nám jako průtrž na podzim, jak jarní déšť, jenž zemi zavlaží.“ (Ozeáš 6: 1 – 3)
3 fáze vzkříšení
Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni ožijí. Každý však ve svém pořadí: Kristus jako první, při jeho příchodu pak ti, kdo jsou Kristovi. Potom přijde konec: až Kristus přemůže veškerou vládu, vrchnost a moc, předá království Bohu a Otci. (1. Korintským 15: 22 – 24)
1. Ježíš Kristus a s ním někteří starozákonní svatí.
Ježíš znovu hlasitě vykřikl a vypustil duši. V té chvíli se chrámová opona roztrhla vedví odshora až dolů, země se třásla, skály pukaly, hroby se otvíraly a těla mnoha zesnulých svatých vstala. Ti pak po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, přišli do svatého města a ukázali se mnoha lidem.(Mt 27: 50 – 53) –To je velmi zajímavé místo. Při své službě Ježíš vzkřísil několik lidí (např. Lazara, dceru Jairovu). Ti byli vráceni do pozemského života se všemi jeho omezeními. Avšak při vzkříšení Ježíše po jeho ukřižování spolu s ním vstali lidé víry, kteří zemřeli před Ježíšem. Vstali k životu v nových duchovních tělech, neomezených pozemskými zákony (mohli se zjevit v Jeruzalémě a zase zmizet). Co se s nimi stalo? Pokud si spojíme několik veršů (Sk 1: 9; Sk 1: 11; Mk 13: 26; Zach 14: 5; Juda 14; Žd 12:1), zjistíme, že tvořili cosi jako oblak, v němž (spolu s ním, obklopen jím) byl Ježíš vzat do nebe a stejně se opět vrátí. Toto není dogmatické učení, ale logický vývod vyplývající ze slov Bible, která máme na toto téma k dispozici.
2. Při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Příchod je překladem řec. slova parúsia, které znamená příchod Ženicha pro svou Nevěstu – Církev. Ti, kdo jsou jeho – naplňují podmínku, že patří cele Kristu (tedy ne všichni, kdo vyznávají víru v Krista, ale kdo ho skutečně učinili Pánem svého života). Hlavní důvody, proč Ježíš znovu přijde:
- Pro církev, aby byla s ním (J 14: 3)
- Pro spasení Izraele (Ř 11: 26, 27)
- Aby porazil satana a jeho služebníka antikrista (2 Tes 2: 8)
- Aby soudil pohany (Mt 25: 31, 32)
- Aby na zemi založil tisícileté království (Iz 24: 23, Zj 20: 4)
Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám můj Otec. (Matouš 24: 36) – to je důvod, proč máme být stále bdělí, připravení (např. podobenství o družičkách). Naší osobní zodpovědností je žít podle Božích přikázání, znovu se narodit, posvěcovat se a být pokřtění v Duchu svatém. Náboženství nestačí, nutný je osobní vztah s Bohem a naplňování jeho vůle. Dobrým „barometrem“ je i to, zda se těším na Kristův návrat, nebo z něj mám strach a chci ještě žít na zemi tak jako dosud(volám přijď nebo ještě počkej?). Vlažný křesťan není na nebe připravený.
Jednou z podmínek Ježíšova návratu je naplnění počtu spasených lidí z pohanských národů (Ř 11: 25).
Nechceme, bratři, abyste nevěděli o našich zesnulých. Nemusíte nad nimi truchlit jako jiní, kteří nemají naději. Ježíš, jak věříme, zemřel a vstal z mrtvých; právě tak věříme, že Bůh přivede s Ježíšem k životu i ty, kdo zesnuli v něm. Máme pro vás slovo od Pána: My, kdo se dožijeme Pánova příchodu, nepředejdeme ty, kdo zesnuli. Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky. Povzbuzujte se navzájem těmito slovy. (1. Tesalonickým 4: 13 – 18)
Zazní povel Kristův, který má moc vyvolat mrtvé z hrobů (J 5: 28 – 29), dále bude slyšet hlas archanděla (zřejmě Gabriela, který ohlašuje na zemi přicházející Boží zásahy do záležitostí lidí) a zvuk Boží polnice, svolávající Boží lid. Ihned po sobě se odehraje vzkříšení spravedlivých a proměnění těl žijících svatých. Poté budou tito všichni společně vyzdviženi do vzduchu, spojeni s Pánem i spolu navzájem do nebeského obecenství. To je přirovnáváno k příchodu zloděje, který vnikne, násilně uchvátí a zmizí s pokladem (Zj 16: 15; Mt 24: 42, 43). Rozdíl od zloděje je jen v tom, že Kristus si vezme pouze to, co mu náleží.
Těla vzkříšených i živých svatých budou proměněna (1 Kor 15: 53).
Poněkud jiné vzkříšení se týká vybraných věřících:
Mnoho lidí z různých kmenů, jazyků a národů se bude dívat na jejich mrtvoly po tři a půl dne a nedovolí jejich mrtvoly pochovat do hrobu. Obyvatelé země se nad nimi budou radovat a veselit a budou si navzájem posílat dary, protože ti
dva proroci trýznili obyvatele země. Po třech a půl dnech do nich ale ke zděšení těch, kdo to viděli, vstoupil duch života od Boha. Uslyšeli mocný hlas z nebe: „Vystupte sem!“ a před zraky svých nepřátel vystoupili v oblaku do nebe. (Zjevení 11: 9 – 12) – toto jsou zvláštní služebníci Boží z období soužení, kteří nebudou pohřbeni a budou vzkříšeni po 3,5 dnech od své smrti
Spatřil jsem trůny a ty, kdo se na nich posadili, a byl jim svěřen soud. Viděl jsem také duše popravených pro Ježíšovo svědectví a pro Boží slovo, duše těch, kteří se neklaněli šelmě ani jejímu obrazu a nepřijali její znamení na čela ani na ruce. Ti ožili a kralovali s Kristem tisíc let. Ostatní mrtví však neožili, dokud se nenaplnilo těch tisíc let. To je první vzkříšení. Požehnaný a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení. Nad těmi ta druhá smrt nemá moc, ale budou kněžími Boha a Krista a budou s ním kralovat tisíc let. (Zjevení 20: 4 – 6) – lidé, kteří zemřeli jako mučedníci během vlády antikrista. Budou vzkříšeni na závěr období těsně před založením tisíciletého království, aby i oni sdíleli výsadu vlády s Kristem.
3. Druhé vzkříšení – bezbožných k poslednímu soudu (na konci Milénia).
Tehdy jsem uviděl veliký bílý trůn a Toho, kdo na něm seděl, před jehož tváří zmizela země i nebe a nebylo pro ně nalezeno místo. Potom jsem spatřil mrtvé, malé i velké, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. A byla otevřena ještě jiná kniha, totiž kniha života, a mrtví byli souzeni podle toho, co bylo zapsáno v těch knihách, totiž podle svých skutků. Tehdy moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, také Smrt a Záhrobí vydaly mrtvé, kteří byli v nich; a každý byl souzen podle svých skutků. Smrt i Záhrobí byly uvrženy do ohnivého jezera – to je ta druhá smrt. Kdokoli nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera. (Zjevení 20: 11 – 15) – mluví se tu pouze o mrtvých – tedy byli duchovně mrtví, i když byli vzkříšeni, aby nad nimi mohl být vynesen soud v jejich tělech (v těle hřešili). Čeká je druhá smrt – věčné utrpení v ohnivém jezeře, kde už neexistuje žádná naděje na změnu.
Je zde výjimka – také mezi nimi budou ti, kdo zemřeli během milénia – budou zde jak spravedliví, tak bezbožní (Iz 65: 20) a ti spravedliví samozřejmě nebudou odsouzeni (v Miléniu stále existuje hřích, i když omezený, i smrt a ještě se budou rodit noví lidé).
Své mrtvé vydají peklo, smrt a moře. Peklo = řecky hádés, hebrejsky šeól. Je to místo dočasného pobytu pro zemřelé duchy před jejich konečným vzkříšením. Bez těl. Naproti tomu gehenna neboli ohnivé jezero je určeno již odsouzeným mrtvým s jejich vzkříšenými těly (s celou osobností) a již z něj není záchrany. Smrt a Peklo jsou osoby (Zj 6: 8; 20: 14). Smrt je stav – ustání života. Také je to temný anděl, který působí tento stav oddělením ducha od těla. Peklo je místo vazby odloučených duchů a také zlý anděl, jdoucí v patách Smrti, aby uchvátil ducha, kterého Smrt oddělí od těla, aby ho uvěznil v oblasti odloučených duchů vzdálených Boží přítomnosti, což je satanův plán pro každého člověka. Smrt má moc nad lidským tělem, Peklo nad duchem.
V jakém těle budeme vzkříšeni?
Někdo ale řekne: „Jak budou mrtví vzkříšeni? A v jakém přijdou těle?“ Blázne! To, co seješ, neožije, dokud to nezemře. A co seješ? Ne to tělo, které vyroste, ale holé zrno – třeba zrno pšenice nebo nějaké jiné. Bůh mu pak dává tělo, jak sám chce, každému z těch semen jeho vlastní tělo. Toto pomíjivé musí obléci nepomíjivost, toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. (1. Korintským 15: 35 – 38, 53) – tělo pohřbené a vzkříšené bude stejného druhu (nebudu mít tělo kočky). Vnější tvar a zjev se bude lišit od původního (pohřbeného). Bude se lišit i sláva vzkříšených těl navzájem (Dan 12: 2, 3). Nejde však o stvoření nového těla.
- Přítomné tělo je poddáno zhoubě – nemocem, rozkladu, stáří. Nové bude neporušitelné.
- Přítomné podléhá smrti, nové bude nesmrtelné – neschopné smrti.
- Přítomné tělo je výsledkem hříchu – je neustálým zdrojem ponížení navzdory lidským úspěchům na poli vědy či umění. Nové tělo bude krásné a slavné, oproštěné od současných lidských omezení.
- Přítomné tělo je určeno k smrti, ale to nové je svědectvím Boží všemohoucnosti.
- Přítomné tělo podléhá vládě duše a tělesnosti, uzpůsobilo se k naplňování nižších tužeb a svým způsobem je vězením našeho ducha. Nové tělo bude duchovní, duch bude vládnout nad nižšími složkami naší osobnosti.
První člověk byl z prachu země, druhý člověk je z nebe. Jaký byl ten z prachu země, takoví jsou ti pozemští, a jaký ten nebeský, takoví i nebeští. Jako jsme nesli obraz toho, kdo byl z prachu země, tak poneseme i obraz toho nebeského. (1. Korintským 15: 47 – 49) – po svém vzkříšení nebyl Kristus omezen časem a prostorem
Jak je to se vzkříšením těl, která jsou dávno rozpadlá nebo která byla např. spálena či rozmetána bombou? Žalm 139 uvádí, jak Bůh tvoří člověka – konkrétně naše tělo. Bůh zvlášť připravuje materiál, tj. zemské prvky pro každé tělo, určuje přesné rozměry atd. dlouho předtím, než tělo začne existovat. O každém orgánu má přesný záznam (dalo by se to vzdáleně srovnat s automobilem, jehož součásti mají sériová čísla :-)). Bůh disponuje stvořitelskou mocí, proto dokáže tělo stvořit i poskládat znovu z původních prvků. Rozdíl je v tom, že původní postup utváření těla byl zřejmě pozvolný, ale při vzkříšení vše proběhne v jednom okamžiku. Nebude nám dáno jiné tělo, ale to původní – učedníci poznali Ježíše po jeho vzkříšení (Lukáš 24: 39, 40). Jeho tělo však již nepodléhalo omezením smrtelného těla. Mohl se objevit nebo zmizet, vstoupit do uzavřené místnosti nebo přecházet mezi nebem a zemí.
Budou vás zrazovat i vlastní rodiče a bratři, příbuzní i přátelé a některé z vás vydají na smrt. Kvůli mému jménu vás budou všichni nenávidět, ale ani vlásek z vaší hlavy se neztratí. (Lukáš 21: 16 – 18)
Vám jsou ale spočítány i všechny vlasy na hlavě (Matouš 10: 30)
Proč je učení o vzkříšení tak důležité?
- Lidské soudy odsoudily Ježíše k smrti, ale jeho zmrtvýchvstání ho ospravedlnilo ze všech lidských obvinění.
- Ospravedlnění hříšníka je závislé na Kristově vzkříšení – bez něj není ani pro člověka dostupná spása a věčný život (Ř 10: 9; 1 Kor 15: 14 a 15: 17).
- Bez naděje na vzkříšení a věčný život s Bohem by naše křesťanství bylo marné a zoufalé (1 Kor 15: 19)
Shrnutí
- období soužení, vláda Antikrista - 7 let
- 2. příchod Ježíše Krista, vzříšení a vytržení spravedlivých
- bitva u Armagedonu, soud národů, odsouzení Antikrista
- období Milénia (tisíciletého království) → vládne Ježíš Kristus a církev z nebeského Jeruzaléma, na zemi žije národ Izrael a vybrané národy, které podporovaly Izrael - existuje smrt, Satan je spoután
- na konci Milénia propuštění Satana a poslední vzpoura proti Bohu
- poslední soud + vzkříšení bezbožných
- Ježíš Kristus předá vládu Otci
- nové nebe a zem
2024 ©