Zákon rytířů - knížka pro děti

1.

PŘEPADENÍ

Konec května byl nezvykle horký. Dny jako by se předháněly, který bude teplejší. I teď slunce přímo pálilo z bezmračného nebe, ačkoliv již bylo pozdní odpoledne. Les v takovém dni poskytoval příjemný chládek, a tak kupecký vůz s plachtou jen pomalu kodrcal po cestě. Chlapec na korbě vyprávěl příběh a vzrušeně přitom rozhazoval rukama: „A potom ten rytíř konečně dosáhl na svůj meč a - “

„Už dost, Vítku! Už mě z toho bolí hlava!“ zarazil ho v půli věty unaveným hlasem muž, sedící na silném koníkovi, zapřaženém u oje.

„Ale tatínku, teď přece přijde to nejlepší!“

„Celou cestu nemluvíš o ničem jiném. Legendy o rytířích! Copak ty někdy můžeš být rytířem? Jsi kupecký syn. Jednou budeš pomáhat bratrům v obchodě nebo Šimonovi s hospodářstvím. Kdyby Bůh chtěl, abys byl něčím jiným, narodil by ses do jiné kolébky.“

„Mohl bych být rytířem. Když vykonám nějaký odvážný čin…“

„Pamatuj si, že odvážný čin je vždycky moc nebezpečný. Pusť ty hlouposti z hlavy.“

„Tak mě to nech alespoň dovyprávět. Tenhle příběh jsi ještě neslyšel,“ pokusil se Vítek otce přesvědčit.

„Řekl jsem ticho. A ty běž,“ pobídl kupec koně, který se na sklonku horkého dne jen neochotně sunul kupředu.

Stezka do Týnce byla řádně udržovaná, zpevněná a bez hlubokých kolejí, které jinak často v cestách vyhloubila kola těžkých povozů a kár. Z obou stran byly stromy a keře vykáceny, i když kupec by nedal ruku do ohně za to, že na stanovenou délku, kam až dospělý muž dohodí kamenem. Tak to určoval zákon, který měl cestující chránit před lapky, ukrývajícími se v houští. Ne všude se řádně dodržoval a v čase válek a slabých panovníků toho rádi využívali různí pobertové a darebáci. Teď je však v zemi mír a není se čeho bát, proto možná byli týnečtí v dodržování královského nařízení trochu lehkovážní.

Vítek se odmlčel a stáhl se do sebe. Zkusil se usadit pohodlněji na plachtě, kterou bylo vyloženo dno vozu, aby chránila zboží před vlhkem při projíždění brodů. Byl už od tvrdého sezení celý rozlámaný. Otec se soustředil na cestu a Vítek si pod sebe přitáhl balík sukna jako sedátko. Otec to neviděl rád. Zboží se nesmělo poškodit.

Zadíval se do korun buků, které lemovaly stezku jako krajkový baldachýn. Jak čas pokročil, stíny se prodloužily a dosáhly až na vůz. Slunce však protahovalo prstíky svých paprsků mezi listy a dotýkalo se teple jeho tváře. Vypadalo to, jako by na ni házelo zlatá prasátka a vytahovalo na světlo další pihy. Zavřel oči a sledoval hru stínů pod víčky.

Byl velmi podobný svému otci. Plavé, nakrátko ostříhané vlasy měl sice světlejší, ale věkem mu pomalu tmavly. Ve tváři zaujaly bystré hnědé oči, zvědavě shlížející na svět kolem. Ústa měl trochu jemnější po matce. Zaoblené tvary dětského obličeje začnou co nevidět ustupovat ostřejším rysům dospívajícího chlapce. Nedávno dosáhl jedenácti let a zatím jen marně touží po otcově ježatém vousu, jaký by měl určitě nosit každý pořádný muž. Byl zdravě rostlý, štíhlý a tělo měl díky spoustě pohybu obratné a hbité. Však také nerad zahálel.

„Kdy už tam budeme?“ zeptal se za chvíli netrpělivě. Povoz nadskakoval a to jeho přesezenému tělu nedělalo dobře.

 „Ty mi prostě nedopřeješ ani chvíli klidu,“ povzdychl si otec. „Tak podívej,“ zvedl ruku s krátkým bičem a ukázal před sebe. „Tamhle za zatáčkou končí les, tam přebrodíme říčku a pak už před sebou uvidíme Týnec. Tam ale nepojedeme. Dvorec tvého strýce je jen kousek před městem,“ vysvětlil. Vítek se odevzdaně zadíval do zelené hradby lesa. Byli na cestě několik dní a jemu, který nejradši někde pobíhal a ani chvíli nepostál, to už připadalo nekonečné.

„Jaký je strýček?“

„Doufám, že přísný,“ odpověděl otec a zamračil se, ale potom se už docela smířlivě pokusil popsat svého mladšího bratra. Vítek ho nikdy neviděl. „Šimon se ti bude líbit. Nikdy nezkazil žádnou legraci. Co my se spolu navyváděli klukovin… Vždycky jsme ale poslouchali rodiče a nikdy nedělali nic nebezpečného!“ rychle upřesnil, aby si Vítek jeho slova náhodou nevyložil špatným způsobem.

„A to jste nikdy nedostali na zadek? Vážně jste byli jenom hodní?“

„Samozřejmě! To jen ty jsi takové kvítko, že tě musíme poslat k Šimonovi, aby na tebe někdo pořádně dohlédl!“ Otec to však řekl s nadsázkou a obočí při tom zvedl do výšky. Vítek si o jeho poslušnosti nedělal žádné iluze. Nebo snad existuje někde na světě kluk, který je opravdu pořád hodný? Jedině snad Ježíš, který jako dítě dělal rodičům jen samou radost, jak vždycky se vztyčeným ukazovákem zdůrazňoval hradišťský kněz. A přece se jim ztratil v Jeruzalémě a našli ho až po třech dnech. Jednou to Vítek knězi řekl. Ó jé, ještě dnes si pamatoval, jak ho bolela zadní část, když ho otec poučoval o tom, že nemá být prostořeký.

„Mě přece nikdo nemusí hlídat. Umím si poradit! Kluci ze Lhoty i z Kamenice z nás měli strach. Jsem nejlepší vůdce, jakého Hradišťáci měli. Přeperu i bláznivého Hanze. Umím ze všech nejlíp šermovat a na strom vyleze rychleji jenom Kuba a ten je o rok starší. Tati, vrátíme se domů,“ zaprosil.

„Pořád samé divočení. Po té vaší poslední šiškové bitvě jsi byl dva dny v posteli a samá modřina. Já vím, rytíři z Hradiště vyhráli. Matka ti musela pořídit nové kalhoty. Když tě kluci přivlekli domů, myslela, že udeřila tvoje poslední hodinka. Kdybych měl nějakou řemeslnickou dílnu a nemusel cestovat, já už bych si tě udržel doma a u práce. Ale takhle zkrátka musíš k Šimonovi, aby mě ve výchově zastoupil, než bude úplně pozdě.“

„Mohl bys nechávat doma Michala,“ navrhl Vítek. Starší bratr, pokud nemusel s otcem za obchodem, trávil většinu času s Aničkou, dcerou hradišťského pasíře.

„Ten by tě tak uhlídal! A vůbec, Michala i Václava potřebuji v obchodě. Šimon je rád, že už zastaneš na hospodářství kus práce. Má přece jen Elišku a ta je ještě malá.“

„Kdyby měl aspoň kluka! Co s holkou? Myslíš, že bych ji mohl naučit šermovat?“

„Opovaž se! Eliška je jistě hodné děvče. Ale to je naše vina. Neměli jsme tě krmit všemi těmi legendami a povídačkami o rytířích a hrdinech. Michal z toho měl legraci a schválně všude na jarmarcích vyhledával kejklíře, herce a potulné zpěváky, kteří nemají na práci nic jiného, než lidem plést hlavy hloupostmi, jen aby ti mohl vyprávět další smyšlený příběh. No, teď už se budeš zabývat důležitějšími věcmi,“ uzavřel otec spokojeně.

Cesta zvolna zatáčela a stromy prořídly. Už viděli brod. Za ním prosvítalo pole zalité sluncem. Kupec sáhl pro lahvici s vodou, kterou měl zavěšenou u sedla, a napil se. V té chvíli se z houští u cesty ozval nečekaný hluk. Větve keřů se rozletěly a z úkrytu vyrazili čtyři chlapi na koních. Tváře měli zakryté, v rukou výhružně třímali tasené meče. Vítek nikdy nezažil přepadení, nebylo však pochyb, co mají ti muži za lubem. Hrdlo mu stáhl strach. Zaraženě sledoval, co se bude dít.

Jejich kůň poplašeně uskočil stranou, takže překvapený kupec měl co dělat, aby zůstal v sedle. „Co chcete?“ houkl na chlapy odvážně. Jeho zdánlivé sebevědomí je ale nelekalo.

„Všechno, co máš,“ zasmál se hrubě chlap, kterému zpod kukly trčely chomáčky zrzavých vlasů, a popojel blíž.

„Vezu syna do Týnce, mám tu jen několik balíků sukna a pár drobností.“

„Však my se rádi podíváme, co máš ve voze,“ odpověděl druhý chlap. Jeho hlas zněl tlumeně přes špinavou látku masky, ale zvláštně světlé ledové oči ty dva na voze přímo probodávaly. Spolu se zrzkem zajeli za vůz, aby se mohli podívat pod plachtu. Seskočili z koní. Druzí dva zůstali stát v cestě.

„Drž se,“ křikl náhle otec a ve chvíli, kdy ti vzadu odkrývali plachtu a ti vpředu se spokojeně uvolnili v sedlech, přetáhl několikrát koně nešetrně bičem. Zvíře vyděšeně vyrazilo pryč. Vší silou za sebou táhlo těžký vůz. Lupiči, kteří stáli na stezce, nejdřív uskočili, ale brzy se vzpamatovali a dali se do pronásledování. Vítek se vyklonil z vozu, aby viděl dozadu. Zrzek a jeho společník už také naskočili do sedel a hnali se za nimi.

„Křič!“ nařídil otec a Vítek začal vyděšeně volat o pomoc. Blížili se k brodu, ale přestože bylo odpoledne a oni jeli po hojně využívané cestě, nikdo nebyl v dohledu. Kupec koníkovi zarýval paty do citlivých boků a bičem ho tvrdě pobízel hlava nehlava, proti mužům na lehkých koních však neměli šanci. Lupiči je snadno dohnali. Jeden z nich se natáhl ze sedla, vytrhl otci oprať a hrubě koně zastavil.

Všechno se seběhlo tak rychle. Otce strhli z hnědáka na zem a jeden z lupičů do něj několikrát vší silou kopl. Vítek na ně vyděšeně křičel, ale to už zrzkův společník stáhl z vozu i jeho. Hodil ho do trávy jako pytel obilí, a než Vítek mohl vyskočit na nohy, přitlačil ho k zemi svým mečem. Chlapec ucítil ostrou špici zbraně přes plátěnou halenu a raději se nepokoušel pohnout. Chlap na něj upíral ty zvláštní vodnaté oči, ve kterých nebyla ani špetka nějakého citu.

Vítek měl strach, přesto mu hlavou běžely zoufalé nápady, co by mohl udělat. Otec se krčil v trávě pod nohama jejich neklidného tahouna a vyděšeně prosil o Vítkův život. Už se nepokoušel vzdorovat. „Vezměte si, co chcete, všechno si vezměte!“ křičel nešťastně.

Ostatní tři lapkové už se zase věnovali nákladu na voze. Balíky látky, pytle s kořením a vše, co pro ně mělo nějakou cenu, upevňovali k sedlům svých koní.

Vtom vzduch proťal divoký výkřik. Vítek pootočil hlavu za tím nečekaným zvukem. V zatáčce za nimi se objevil jezdec na grošákovi. Zřejmě hned pochopil, co se tu stalo, a rozjel se na pomoc přepadeným. Za jízdy vytahoval meč z pochvy a zkušeně jím točil nad hlavou. V sedle se držel  pevně a vypadal jako nebezpečný protivník. Zrzek vydal povel a sám se první vyhoupl do sedla. 

Vítek využil toho, že ho jeho věznitel pustil, aby také vyrazil ke svému koni. Ani nevěděl, kde se v něm vzala ta smělost. Nepřemýšlel, jen jednal. Vymrštil se ze země a nemaje nic, čím by mohl zaútočit, skočil lapkovi na záda. Prsty mu zaryl do ramen a zakousl se mu do krku.

„Ne! Vítku!“ Slyšel otce, ale nedbal jeho úzkostného výkřiku. Chlapa útok překvapil, ale jen na okamžik. Setřásl chlapce ze zad. Jak Vítek padal, strhl mu z tváře šátek. Odhalil lapkův obličej s velkou jizvou, která se mu nehezky klikatila od levého spánku až k bradě. To však už lupič napřahoval svou zbraň a jílcem uhodil Vítka do hlavy. Chlapec ucítil pronikavou bolest a se zasténáním se sesunul k zemi. Otec se vrhl k němu.

Vše se najednou odehrávalo v podivných rozmazaných siluetách. Vítek viděl lupiče, jak se i s nákladem přehnali kolem nich. Za nimi se jako bílá čára mihl grošovaný kůň s cizím jezdcem. Zbraň držel namířenou před sebe a s bojovým křikem se chystal na střet.

„Pomoc!“ Jako z veliké dálky slyšel Vítek otcovo volání. „Můj syn! Pomoz mi, pane! On umírá!“

Vítek zavřel oči. Když je znovu namáhavě otevřel, skláněl se nad ním cizí mladík.

„Je to můj nejmladší. Jedeme až z Hradiště. Takovou dálku a všechno bez problémů. Až teď, když jsme skoro v cíli… Snažil se jen chránit náš majetek. Bylo to zbytečné hrdinství. Co si bez něj počnu? Co řeknu doma ženě?“ Slyšel otcovo hořekování a zvláštním nevidomým pohledem sledoval, jak mladík zblízka zkoumal jeho ránu. Cítil jeho ruku na temeni. Zasténal bolestí.

„Zkusíme ho naložit,“ řekl ten cizí muž a Vítka jeho hlas zvláštně uklidňoval. Upadl do bezvědomí.

Probralo ho nadskakování vozu po kamenité cestě. Rána na hlavě vysílala do jeho těla ostré šípy bolesti. Cítil otcovy drsné ruce na tvářích a zastřeným pohledem viděl v jeho očích slzy.

„Viděl jsem horší zranění a lidé se z nich vzpamatovali. Modli se a věř,“ slyšel Vítek volat jejich zachránce. Namáhavě pootočil hlavu za jeho hlasem. Mladík seděl na jejich koníkovi a hnal ho kupředu.

„Prosím, Pane, zachraň mi dítě,“ zašeptal otec zoufale. „Nenech ho zemřít, neunesl bych takovou bolest. Buď milostivý k němu i ke mně. Ty, který jsi sám poznal, jaké to je ztratit Syna…“ Vítkovi se z tónu jeho hlasu sevřelo srdce. Bylo mu slabo a podivná úzkost ho stahovala jako ledový krunýř. Jak moc vážné je jeho zranění?

Vjeli do řeky. Vůz zpomalil a kůň se ztěžka brodil na druhý břeh. Bolest se stala nesnesitelnou a Vítkovu mysl znovu zastřely milosrdné mdloby. Ještě několikrát se z nich probral. Svět se kolem něj míhal v neuspořádaných obrazech. Dunění vozu na dřevěném mostě. Kamenná brána a cizí vousatá tvář. Hlasy lidí, ruch města. Ticho. Žádný pohyb, který by přivolával trýznivou bolest. Znovu zmatené hlasy. Někdo vzal jeho bezvládné tělo a do očí se mu zařízlo sluneční světlo jako nůž. Zavřel je.

Když po nekonečné době znovu prohlédl unavenýma očima, ležel v neznámé setmělé místnosti. Otec seděl u jeho lůžka. Vyčerpáním usnul a hlasitě oddechoval. K Vítkovi se sklonil starý muž s hlubokými vráskami ve tváři. Nemluvil, jen ho prohlížel, sahal mu na čelo a potom mu dal napít nějaké odporné medicíny, kterou chlapec jen ztěžka spolykal.

„Bolí mě hlava,“ zašeptal a muž pokývl. „Ještě několik dní bude. Teď odpočívej a já jdu konečně spát.“ Tiše se odšoural a Vítek znovu zavřel bolavé oči. Téměř okamžitě se propadl do neklidného spánku.

12.

NEČEKANÉ SETKÁNÍ

        Zjizvený chlap svázal Vítkovi ruce za zády a hodil ho do chlívku ke koze. Radoval se, jak ráno svůj úlovek předá panu Berkovi. Nikdo si neumí představit, jak se Vítek cítil. Jaká hrůza se mu vkradla do srdce a sevřela ho jako ledový krunýř. Ležel na špinavé slámě v naprosté tmě a spíš cítil, než opravdu viděl kozu, kterou vyrušili ze spánku. Pokusil se překulit na bok a najít si pohodlnější pozici. Provazy na rukou měl utažené tak těsně, až se bál, že mu v nich nebude proudit krev. Stále víc si uvědomoval, jak hloupý byl jeho nápad jít na výzvědy. Kéž by se ráno probudil na lavici u strýčka Šimona a zjistil, že to byl jen zlý sen! Taková noční můra by ho docela určitě vyléčila z toho, aby svůj plán uskutečnil. Ale věděl, že je to jen jeho toužebné přání. Byl vzhůru až příliš a jeho situace byla hrozivá.

Zjitřené smysly mu nedovolily usnout. Po zbytek noci se mu hlavou honily děsivé představy toho, co na něj čeká. Co se stalo s Eliškou? Snad ji nechytili. Vždyť o ní nevěděli. Nebo je snad slyšeli oba, jak spolu mluví? Musela být vyděšená. Co s ní bude v neznámém lese? Po tvářích mu stékaly slzy, které nemohl zastavit.

„Strýčku, pane Petře,“ šeptal do tmy, ale věděl, že i kdyby křičel z plných plic, pomoci se nedovolá. Zdálo se mu to jako věčnost, než škvírami v dřevěných stěnách chlívku začalo pronikat ranní světlo a uslyšel zvuky probouzejícího se hradu.

„Vstávej,“ rozletěly se dveře a kulhavý chlap, kterého v noci jeho kumpán nazval Vaňkem, tahal Vítka na nohy. Vyvlekl ho na nádvoří. Jako nějakou pouťovou atrakci Vítka postavil před sebe a vypjal hruď. „No? Není to pěkná škodná, co se v noci potlouká kolem hradu?“

Vítka si prohlíželo pestré publikum. Zevlovalo tu několik čeledínů, byly tu i dvě rozcuchané a neupravené děvečky, které se při pohledu na chlapce naklonily k sobě a něco si špitaly. Většinu diváků tvořili silní podmračení chlapi - podle plášťů s erbem vyšitým na zádech, které měli někteří na sobě, zřejmě strážní z hradní posádky.

„Hej, Jizvo, neznáme ho odněkud?“ vykřikl zrzavý chlap a hnal se k Vítkovi. Zlověstně se šklebil a odhalil tak zkažené zuby.

„Máš pravdu, Vlku, já ho v noci nepoznal!“ odpověděl mu zjizvený kumpán. „Koukejte jít po svý práci!“ houkl na služebnictvo. Čeleď se rozprchla jako by do hejna slepic mrštil kámen. Zůstali jen zlověstně se tvářící strážní.

Zjizvený se pomalu vydal k Vítkovi. „Tak tohohle panáčka bych rád poučil o uctivým chování!“ Vítek nasucho polkl.

„Neplete se nám ten kluk do cesty nějak často?“ Další chlap s tváří poďobanou od vyrážky se postavil vedle Jizvy a hrubě zvedl Vítkovi hlavu, aby mu dobře viděl do obličeje. „Když jsem ho vezl na koni, to k nám na Hrádek nechtěl, a teď dokonce přišel sám!“ Byl to muž, který Vítka při přepadení statku využil jako rukojmí, aby se dostal z prohraného boje s biřici. Pírek měl pravdu, lupiči patřili k posádce Hrádku. Jenže z toho objevu se Vítek vůbec neradoval.

„Neboj se, Diviši, však mu ukážeme, jak příjemná je naše společnost,“ zasmál se Jizva drsně a už držel Vítka za krk. Nešetrně s ním zatřásl, ale Vaněk ho hrubě odstrčil. „Dej pokoj. Pan Berka rozhodne, co s ním.“

„Hezoune, koukni na něj. Ty ho přece znáš taky,“ ohlédl se Jizva za sebe. „Nechtěls mu tehdy zachránit krk?“

„Je to on,“ odpověděl mu neochotně známý hlas. Vítek strnul. Jediný člověk, kterého by tu nikdy nečekal.

„Jen abys ho nechtěl zachraňovat znovu,“ zatvářil se Diviš kysele.

„Toho se neboj. Kluk to málem nepřežil  - a dostal jsem za to něco? Starý tvrdil, že o všechno přišel a nemá mi čím za jejich záchranu zaplatit!“ pronesl rytíř Petr z Újezda zamračeně.

„Jsi hlupák! Měls víc přitlačit, však on by něco našel. Nebo by mu půjčil ten ze statku,“ šklebil se Diviš a mladý rytíř proti němu rozzlobeně pokročil. „Ty mě urážet nebudeš!“

„Tak dost! Rvát se mi tu nebudete. A co vy ostatní? Za zevlování vás nikdo neplatí! Ty kluka odveď k pánovi, zrovna vstal a nemá nejlepší náladu, snad mu ji zvedneš,“ zasáhl do sporu štíhlý vysoký muž s nápadným nosem, který k nim rázoval dlouhými kroky. Vlasy i vousy měl prokvetlé stříbrnými žilkami, ale ve tváři nebyly patrné žádné vrásky a jeho věk se tak nedal odhadnout. Byl pansky ustrojený a i v letním ránu měl na sobě plášť lemovaný kožešinou, aby tak ukázal své vyšší postavení. Mezi posádkou jeho slovo zjevně platilo.

„Hned to bude, pane purkrabí,“ odpověděl mu Vaněk a nasměroval chlapce k průchodu z nádvoří. Ostatní muži se poslušně rozešli. Bylo zvláštní vidět je tu jako obyčejnou hradní posádku. Kdyby s nimi Vítek neměl vlastní zkušenosti, nejspíš by věřil, že jsou to drsní, ale slušní lidé.

Kulhavý Vaněk chlapce ztěžka vlekl za halenu. Zda nepospíchal kvůli pajdavé noze nebo se mu nechtělo k namíchnutému Berkovi, to Vítek nedokázal odhadnout. Snažil se ohlédnout a znovu se podívat na rytíře. Tohle všechno opravdu musí být nějaký hrozný sen. Kde by se tu jinak vzal jeho přítel? Mezi takovými lumpy! Ale nemýlil se. Rytíř Petr byl jediný, kdo rozkaz vousatého muže neposlechl. Dál stál na svém místě a díval se za Vítkem.

Muž s chlapcem přešli hospodářský dvůr, kde se nacházely stáje a chlévy, ale zřejmě také čeledník a noclehárna strážných. Většinou dřevěná stavení byla přilepena k vysoké hradbě a dvůr uzavírala jako pevný kruh, narušený velkou kamennou bránou a úzkým průchodem na protější straně. Právě k němu mířili. Za průchodem se překvapivě nacházel suchý příkop. Vstoupili na dřevěnou lávku, kterou bylo v případě potřeby možné vytáhnout jako padací most. Za ní jiný prstenec hradeb obepínal malé nádvoří a patrový obytný palác hradního pána. Vítek zachytil pohyb na dně příkopu a trhl sebou. Dole se líně protahoval veliký hnědý medvěd. Zdálo se, jako by se Berka bál na vlastním hradě a udělal všechno pro to, aby se mohl oddělit od předhradí, kdyby ho odtud ohrožovali dobyvatelé. Nebo jeho drsní vojáci?

Chlap ho táhl dovnitř hradního paláce. Tmavou chodbou po několika schodech vystoupali do velké síně. Stěny pokrývaly už trochu zašlé vyšívané gobelíny a před nimi stály vysoké kovové svícny. Střed síně zabíral dlouhý jídelní stůl z tmavého dřeva, kolem něj stály nepříliš pohodlné židle s vysokými opěradly pokryté kožešinami. V čele stolu před očouzeným krbem seděl statný muž v koženém kabátci. Neměl už mnoho vlasů a i vrásky v obličeji prozrazovaly, že není nejmladší. Tvář měl podmračenou a nehybnou, jako by se nikdy neusmíval, a pozorně si Vítka prohlížel pichlavýma očima. Vaněk mu hrdě převyprávěl, jak chlapce chytili.

Berka, protože to byl on, před kým Vítek stál, odstrčil misku po dojedené snídani a začal se vyptávat, co tu v noci pohledával. Vítek ze sebe chvíli nedokázal vypravit slovo. Vystrašenýma očima si prohlížel vůdce lupičů. Hradní pán ale neměl moc trpělivosti. Bouchl pěstí do stolu, až Vítek nadskočil, a výhrůžně se zvedl z křesla. Vítek začal koktat a vysvětlovat, že se chtěl podívat ke hradu.

„V noci? A sám?“ nevěřil mu Berka a obrátil se na Vaňka: „Prohledali jste les? Takový kluk musel přijít ještě s někým.“

Vaněk přisvědčil. „Všechno kolem jsme prošli, ale nenašli jsme ani stopu. Nejspíš byl opravdu sám.“

„Strč ho zpátky do chlívku. Pošli ještě jednou chlapy do lesa, jestli to nebyla nějaká lest. A ať mi přinesou ještě víno,“ poroučel Berka. Vaněk vyvedl Vítka z paláce a znovu ho zavřel ke koze. Vítek se posadil do rohu, kde byla sláma čistší. Koza se k němu opatrně přiblížila a očichala ho. Když zjistila, že od něj nic na zub nedostane, postavila se ke dveřím a hlasitě se snažila na sebe upozornit někoho z čeledínů.

I Vítkovi zakručelo v žaludku. Pocítil i silnou žízeň. Netušil, co si má počít. Zvenku slyšel, jak otvírají hradní bránu a lapkové se opět vydávají prozkoumat les, jestli se v něm neskrývají další nezvaní hosté. Po čase se vrátili. Přitiskl se k tenké stěně chlívku a s úlevou poslouchal jejich ujišťování, že byl kluk u hradu sám. Potom ho ale přepadly nové starosti. Kam se poděla Eliška? Našla v noci sama cestu zpátky? Nemohlo ji napadnout nějaké divoké zvíře? A co si má pro všechno na světě počít s tím, že pan Petr se pro peníze stal obyčejným zlodějem?

Vítek unaveně zavřel oči. Nedokázal zastavit další slzy. Nezbývá než se modlit. Snad mu Bůh může pomoci, protože jinou naději chlapec neměl. Už si nepamatoval, kdy naposledy se opravdu modlil. Když pominul poděkování za jídlo, které ale vždy pronášel otec nebo teď při jeho pobytu na strýcově dvorci hospodář, on sám s Bohem nemluvil už dávno. Když byl menší, modlíval se s maminkou před spaním. Ty chvíle měl velmi rád. Vzpomněl si, jak jednou prosil za uzdravení zraněného koně a Bůh to opravdu udělal.

Každý v jeho okolí věřil v Boha. Vítek ale postupem času přestal vyhledávat Boží přítomnost. Měl tolik zájmů, tolik věcí se mu honilo hlavou, že Bůh už měl v jeho srdci jen docela malé místečko. Vlastně mu doopravdy nepoděkoval ani za svou záchranu, když je s otcem přepadli. I tehdy měl docela jiné starosti.

Smí se teď vůbec Bohu připomenout? Co když se na Vítka zlobí? Chtěl začít prosit o svou záchranu, ale místo toho se mu z úst draly zoufalé omluvy. Jako by zapomněl na dávného přítele. Nemohl před něj předstoupit jen s novými žádostmi „dej, dej“! Věděl, že Bůh ho nikdy neposlal pryč, to Vítek sám o něj nestál. Musel ho poprosit o odpuštění. Mezi vzlyky prosil také za Elišku. Když mu došla slova a pláč se utišil, zůstal malátně sedět a díval se do jednoho místa. Byl unavený a vyděšený.

Vzpomněl si na příběh, který mu vyprávěl otec, když ležel po svém zranění v Augustinově domě. Kolikrát tatínek Vítkovi říkal, že má být moudřejší než ten povedený chlapík, co sám vyrazil do světa. Že nemá být zbrklý a sobecký. Vítek věděl, že přesně takový teď byl. Nemyslel na důsledky. Doma se teď o něj báli. Anebo si řekli, že už ho zpátky nechtějí. Co když Berka pošle svého vyjednavače, aby přivezl za Vítka výkupné, a strýček Šimon žádné nezaplatí? Třeba o takového Vítka nestojí…

Tatínkův příběh končil dobře. Marnotratný syn se vrátil pokorně domů a otec byl tak šťastný, že mu všechno hned odpustil. Kde je teď jeho, Vítkův, tatínek? Taky by mu odpustil? Prý je Pán Bůh jako ten otec z příběhu a prý právě tak odpouští každému, kdo něco provede a prosí o prominutí. Vítek se v duchu upnul na tu naději, že mu snad Bůh odpustí a dá mu ještě šanci vrátit se domů.

Po čase si na něj vzpomněli lapkové a donesli mu trochu vody a suchý chléb. Potom zůstal zase sám se svými myšlenkami. Nakonec ho únava ukolébala k neklidnému spánku. Zdálo se mu, že lupiči našli Elišku a chtěli ji prodat do otroctví. Probudil se celý rozlámaný a stále plný strachu. Venku byla tma. Koza spala v rohu chlívku a jen občas se pohnula. Zvenku slyšel kroky stráží na hradbách, jinak bylo ticho. Znovu pocítil hlad, ale věděl, že teď stejně nic nedostane. Pokusil se znovu usnout.

K ránu ho probral chlad. Hrad tonul v tichu. Dýchl si do dlaní, aby se trochu ohřál. Pokusil se zavrtat do slámy. Zaplavily ho znovu neradostné myšlenky. Začal se šeptem modlit. Neměl jinou naději než právě v Ježíši. Co kdyby si Bůh řekl, že teď zase nezajímá Vítek jeho?

„Prosím, odpusť mi. Prosím, zachraň mě,“ šeptal nešťastně.

Když se dveře chlívku znovu otevřely, vstoupil dovnitř rytíř Petr z Újezda. Vítek se rychle postavil. Mladý muž došel až k němu. Položil mu důvěrně ruce na ramena a tiše se zeptal: „Co tě to napadlo, Vítku, co jsi hledal u Hrádku?“

Vítek se zamračil. Přece se nebude bavit se zrádcem! Setřásl jeho ruce a vzpurně odsekl: „Tobě nic povídat nebudu. Jsi lhář a zloděj! Tys přepadl strýčkův statek! Poznal jsem tvého koně. My jsme ti věřili!“

„Vítku - “

Ale chlapec nechtěl poslouchat žádná hloupá vysvětlení. Rytíř byl takový, jak to říkal otec. Šlechtici nikdy nemyslí na chudáky. Vítek si zacpal uši, aby ukázal, že o řeči s někým takovým nestojí.

„Tak kde jsi, Hezoune? Neumíš přivýst malýho kluka?“ ozval se zvenčí jízlivě poďobaný Diviš. Rytíř si povzdychl. Ustoupil a gestem vybídl chlapce, aby první vyšel na dvůr.

Berka si znovu nechal Vítka předvést. Nechtěl věřit, že se tu potloukal sám, aby se podíval na hrad. Jenže kdo by posílal na výzvědy malého kluka? Navíc jeho chlapi v lese nikoho dalšího nenašli.

„Co jsi zač?“ houkl přísně, až se chlapec přikrčil.

„Vítek, bydlím u strýčka Šimona na statku.“

„Co jsi dělal v noci pod hradem? A nezkoušej mi lhát!“

„Chtěl jsem se přesvědčit, jestli tu jsou lapkové,“ vyhrkl Vítek vzdorně. Měl z toho podmračeného muže strach, ale nedokázal se ovládnout. Berka z Hrádku se rozchechtal, jako by Vítek pronesl dobrý vtip. Náhle se však zarazil. Naklonil se přes stůl k chlapci a ledovým hlasem pronesl: „Zbabělec tedy nejsi. Ještě si rozmyslím, co s tebou. Zatím ti dáme nějakou práci. Čeledín se hodí vždycky.“