6. Srazit svého Goliáše
David odlomil kus ovčího sýra a podal mu ho. Voněl a Marek cítil, jak se mu dělají pověstné boule za ušima z té dobroty.
„To je dar pro velitele mých bratrů. Jsou pryč už moc dlouho. S Pelištejci se měli srazit už víc než před měsícem, ale lidé říkají, že k bitvě ještě nedošlo. Nechápu proč. Král je přece v boji tak rozhodný!“
Marek táhl těžký vak se zásobami, aby příteli pomohl a funěl pod jeho vahou. Slunce šplhalo na obzor a on cítil, jak se potí. Doufal, že tábor je už blízko. Konečně před sebou spatřili vojenské ležení. Nebyli sami, kdo dnes přinášeli zásoby. Kolem tábora byl čilý ruch. Doptali se na hlídače zásob a s úlevou u něj složili svůj náklad. Po krátkém hledání se David přivítal s bratry. Než si však mohli povědět všechny novinky, ozvalo se táhlé hluboké troubení.
Muži nechali všeho a kvapně se řadili před stany. Vypadalo to jako jeden veliký zmatek. Každý popadl svůj štít, luk, kopí, dýku nebo jinou zbraň a běžel ke svému oddílu. Přesto byli ve chvíli sšikováni a připraveni vyrazit do boje. Vyráželi bojový pokřik, aby si dodali odvahu. Na protějším kopci se stejně řadilo vojsko nepřátel. David už táhl vyplašeného Marka pryč, ale vtom se bojový křik vytratil, jako když utne. Muži ztichli. Před pelištejské šiky předstoupil obrovský válečník. Slunce se odráželo od jeho bronzového pancíře. Vedle něj stál jeho štítonoš a držel velký kulatý štít pobitý kovovými cvočky a nebezpečné kopí.
„Tak co, Izraelci, našel se mezi vámi konečně pořádný chlap, který se se mnou utká? Kdo mě porazí, vyhraje celou válku a my vám pak budeme sloužit. Nebo jste jen obyčejní zbabělci? No tak, kdo se mi troufne postavit, abych ho mohl zašlápnout jako kobylku?“
Saulovo vojsko ztichlo a začalo couvat. Muži se zahanbeně dívali do země. Některý si odplivl do prachu, ale na víc se nezmohli. Obr pokřikoval a zesměšňoval izraelské vojáky, ale nikdo se mu neodvážil postavit.
„Vidíte ho? To je Goliáš z Gatu. Denně tu tak pokřikuje a bere našim mužům odvahu,“ objevil se vedle Marka hlídač zásob, malý hubený mužík s řídnoucími vlasy. „Král slíbil tomu, kdo ho zabije, velké bohatství. Dokonce nabídl jako odměnu svou nejstarší dceru a celou rodinu i příbuzné toho hrdiny by zbavil povinnosti platit daně.“
„To je přece obrovská odměna,“ pošeptal David Markovi, „to se mi nechce věřit.“ Obrátil se znovu na hlídače: „Copak je král tak zoufalý? A ani za takovou odměnu se nenašel statečný bojovník, aby hájil čest našeho národa, který si vyvolil sám všemohoucí Bůh?“ Muži se po Davidovi začali zamračeně otáčet. Nazývá je snad zbabělci? Ale mladík nad těmi zprávami jen kroutil hlavou.
„Copak špatně vidíš? I na tu dálku je přece jasné, jaký obr to je! Vždyť to znamená jistou smrt! Jeho štítonoš je kus chlapa, aby unesl tu tíhu jeho štítu a byl mu v boji co platný. A přece vedle něj vypadá jako drobeček,“ řekl nějaký voják. „Ani princ Jonatan se neodvážil proti němu postavit, a to je nějak odvážný chlapík! Ani náš generál Abner, a toho by nikdo nenazval babou!“
„On se ale neposmívá jen vám. Zesměšňuje celý náš národ, jako bychom byly nějaké padavky. Směje se všemu, co jsme a čemu věříme!“ David se rozhorloval stále víc a teď už skoro křičel: „Ztratil snad Hospodin všechnu svoji sílu, že tu stojíte jako schlíplé slepice? S námi je Bůh. Ale kdo je s nimi?“
„Tak dost!“ Eliab se přiřítil a vztekle chytil Davida pod krkem. Marek chtěl příteli pomoci, ale to už tu byl i Abinadab. Pevně ho uchopil a Marek jen bezmocně šermoval rukama ve vzduchu. Co to David říkal? Že když se Eliab rozzlobí, všichni mu jdou raději z cesty?
„Co ty víš o válčení? Jsi jen rozmazlený kluk, kterému otec splní první poslední. Na chvíli jsi opustil páchnoucí ovce a chceš chlapy učit bojovat?“
„To stačí, Eliabe,“ mírnil ho Šama.
Nejstarší bratr Davida odstrčil, až se zapotácel. Měřili se zlostnými pohledy.
„Já to tak nenechám,“ vykročil David odhodlaně ke královu stanu, před kterým odevzdaně seděl v křesle Saul. Šama se za ním rozběhl a snažil se ho od jeho úmyslu odradit. Nenadálého shonu si král povšiml a nechal k sobě bratry zavolat.
Marek zůstal stát na svém místě a tak jen zpovzdálí sledoval, jak se král při rozhorlených Davidových slovech v křesle napřímil a zaujatě s ním mluvil. Pak nějaký sluha vynesl z králova stanu zbroj a začal Davidovi pomáhat s oblékáním. I král Saul vyskočil a sám mu upravoval pancíř. Už na první pohled však bylo jasné, že zbroj, na míru vyrobená pro krále, převyšujícího všechny kolem přinejmenším o hlavu, nemůže padnout štíhlému mladíčkovi. David ji s omluvou svlékl. Jeho postoj vyjadřoval uctivou pokoru. Přesto se nedal přesvědčit, aby si vzal alespoň králův meč.
„Můj Bůh mě ochrání jako nejlepší štít a moje zbraň,“ vytáhl z mošny starý kožený prak a sehnul se pro svou pastýřskou hůl, která ležela odložená na zemi, „mi padne do ruky líp než železný meč.“
Mlčky se uklonil králi a otočil se čelem k pelištejskému ležení. Jak procházel mezi překvapenými řadami vojáků, muži mu uctivě ustupovali z cesty. Před chvílí tu stál posmívaný kluk, který jim šel svými slovy na nervy, teď tu kráčí mladík, odhodlaný a zvláštně klidný, jistý si sám sebou. Markovi se divoce rozbušilo srdce. Přesto se ani nepohnul, když ho David minul. Předstoupil do čela Saulova vojska a zpříma pohlédl na protivníka. V přítomnosti vysokého Saula působil skoro dětsky. Oč křehčeji pak vypadal v porovnání s obrovským válečníkem v plné zbroji a s přilbicí tepanou do špičky, jako by mu neuvěřitelná výška jeho postavy snad nestačila! Tak ho v té chvíli však mohl vidět jen člověk, který se díval pohledem strachu a nevíry. Právě tak na něj teď hleděl král Saul, jistý si tím, že ať už tento mladík nebo kterýkoli silák z jeho vojska, který by se odvážil postavit tomu obrovi, přinese prohru svému národu a hrůzu otroctví. Není zbytí, v této bitvě nemůže Izrael zvítězit.
Goliáš z Gatu se svrchu podíval na mladíka a rozesmál se. „Jsem snad pes, že mě jdeš přetáhnout holí, ty skrčku?“
„Nepotřebuji tvoje zbraně.“ David se nedal zastrašit mužovým posměchem. Křičel na něj ze všech sil a jeho hlas se odrážel od okolních kopců: „Urazil jsi izraelské muže, ale za námi stojí Hospodin. Tohle je Boží boj! On vás už vydal do našich rukou!“ Vyběhl proti mohutnému bojovníkovi.
„Dívám se na srdce,“ řekl Bůh Samuelovi a Marek náhle pochopil. David měl smělé a odvážné srdce plné důvěry v Boží pomoc. Bylo to srdce muže, bojovníka, srdce krále. Byl si tak jistý, že je Bůh s ním, jako si byl jistý vzduchem, který dýchal. Marek zadržel dech. Jeho oči neviděly nic jiného, nevnímal nic kolem sebe. Měl by se bát o život svého přítele, ale místo toho jen zašeptal: „Do toho, Davide!“
Jako by se zastavil čas. Marek omámeně sledoval, jak se David zarazil, jak jeho ruka sklouzla do mošny a vybrala kámen. Vložil ho do praku a ten divoce roztočil nad hlavou. Žádné zaváhání ani ustrašená strnulost. S obvyklou jistotou vystřelil. Goliáš se ještě stále smál, když kámen našel svůj cíl přímo uprostřed jeho čela. Stejně snadno, jako když se trefoval do Markova obrazu na hladině potoka. Obrovský muž sebou cukl a zvrátil se nazad, až jeho ohromná postava dopadla a zvířila oblaka žlutavého prachu.
„Na ně!“ zařval divoce králův syn a velitel Saulova vojska se přidal.
„Na ně!“ křičeli náhle všichni Izraelci a už se masa lidí řítila do údolí, jako když se protrhne hráz. Na protější stráni vypukl zmatek. Pelištejci odhazovali své barevné prapory a v děsu prchali. Izraelská vlna se přelila údolím, protekla táborem nepřátel a hrnula se dál a dál za svými utlačiteli, aby je srazila na kolena.
Marek se díval na tu nepochopitelnou a nečekanou změnu, ale nevnímal obraz, který se mu odvíjel před očima. V hlavě mu zněla jediná myšlenka: Je tohle Davidův Bůh? Toho Boha chce Marek také znát!
---
Marek seděl u snídaně a nepřítomně míchal kukuřičné vločky zalité mlékem.
„Uletěly ti včely?“ zasmál se Kája svému vtipu, ale Marek jen pokrčil rameny. Celé ráno měl zvláštní pocit. Probudil se hodně brzy. V pokoji byla tma, kluci ještě spokojeně oddechovali. Cítil se úplně vzhůru. Díval se na tmavý strop a přemýšlel o úžasné Davidově odvaze. Musel hodně věřit Bohu, že ho ochrání. Musel si být úplně jistý tím, že Bůh opravdu je a že je na straně Izraelců. Mohl si Marek být také někým tak jistý? Tátou rozhodně ne, ten ho zklamal ze všech nejvíc. Kluci ze staré školy se po jednom váhavém pokusu už neozvali a tady své nové kamarády ještě pořádně nezná. Alespoň už tu někoho má, s kým by zase mohl něco podnikat a rozumět si. A maminka? Jak to tedy bylo s tím rozvodem? A proč mu teď neposlala jediný dopis? Dospělákům se věřit nedá, pomyslel si.
Sledoval, jak po stropě přeběhl paprsek světla. Zvenku zaburácel motor. Marek tiše vstal a přešel k oknu. Odsunul stranou závěs a díval se, jak správce chaty vyjíždí s rolbou. Venku ještě ani nezačalo svítat. Z nebe se sypal čerstvý sníh. Marek si hrozně moc přál někomu věřit. Měl Davida, ale ten s ním nebyl pořád. Je Bůh přítel, který je stále nablízku? David o tom byl přesvědčený. Měl by to vědět, on přece Boha zná už dlouho. Roztřásla ho zima. Uvědomil si, že radiátor v noci vychladl a on se tu o něj bosky opírá. Rolba zmizela v zatáčce a Marek se vrátil pod vyhřátou peřinu.
„Mám takové zvláštní sny,“ řekl po chvíli váhavě a přerušil Kájovu ódu na rohlík s medem.
„Jako že se bojíš?“ zeptal se Michal.
„Mně se jednou na školce v přírodě zdálo, že jsem čůral do studánky a pak jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem se počůral,“ vyvolal Kája salvu smíchu.
„To ne,“ probral se Marek ze své nezvyklé strnulosti. „Mně se zdají super věci. Z dávný doby, třeba o válce a o obrech a tak.“
„Páni, to bych taky chtěl. A pamatuješ si to?“
„Úplně všechno, někdy vám to povím,“ slíbil Marek vyjeveným klukům.
Během snídaně přišla sněhová vánice. Silný vítr se proháněl hustou stěnou vloček a točil jimi ve vírech. Na svah, který správce ráno ujezdil rolbou, se pokládala čerstvá sněhová peřina.
„V takovém počasí nemůžeme jít ven,“ rozhodly svorně učitelky po snídani. „Zůstaneme dnes dopoledne na chatě a půjdeme do herny. Můžete si tam vybrat různé hry, kreslit nebo psát dopisy.“
Kluci z party pobrali i svoje oblíbené hry, které si přivezli s sebou, a vyběhli z pokoje. Marek osaměl. Od chvíle, co se probudil, cítil v sobě zvláštní naléhavost. Vzpomněl si, jak se poprvé modlil. Měl s ním Bůh nějaký plán? Možná ano… vždyť konečně našel kamarády v nové třídě. Lyžování, kterého se tolik bál, ho těšilo a dokonce zatoužil maminku přemluvit, aby ho ještě někdy vzala na hory. Třeba jen na víkend. Jestli neumí lyžovat, mohl by ji to naučit stejně, jako to učila paní učitelka Krásná je. A co když v tom Božím plánu pro něj bude i takový hrdinský čin, jaký vykonal David?
„Bože,“ zkusil zase vyslovit do ticha prázdného pokoje, „líbilo se mi, jak jsi pomohl Davidovi a Izraelcům. Chtěl bych tě poznat jako David.“ A bylo to venku. Naléhavý pocit zmizel a Marek si připadal, jako by z něj spadl nějaký těžký náklad. Bylo to zvláštní. Při své první modlitbě nepocítil vůbec nic, ale dnes vnímal změnu. Na chodbě se ozvalo Kájovo volání, jak se po něm sháněl. Rychle vzal sladkosti a vyběhl za ním.
Dopoledne při hrách rychle uteklo. Markovi bylo trochu líto Radima, kterého nechtěl nikdo z kluků přibrat do party, a tak ho pozval, aby si s nimi zahrál Cink. Kde by ho napadlo, že pomalý Radim bude přímo cinkovým přeborníkem!
„Už aby bylo odpoledne,“ zatoužil po několikátém vítězství baculatý spolužák a připomněl ostatním, že dnes mají slíbený bazén. „Víte, že Dan z béčka zlobil a Netolická mu koupání zatrhla? Ještěže nejsem na jeho místě, to mu teda nezávidím! Mám s sebou kruh a křidýlka,“ pochvaloval si spokojeně. Copak se za to vůbec nestydí, že ještě neumí plavat bez nich, napadlo Marka. Ale zdálo se, že Radim si s tím hlavu nedělá. A on se přitom pořád trápí tím, jak vypadá před ostatními.
Po obědě přišli zase Kája s Michalem do Markova pokoje. Petr vymyslel novou hru - skákali s kluky z party z horní palandy dolů na koberec. Tomáš to nazval hrou na odvážné a zkusil vyzvat Marka a jeho kamarády, ale ti raději odmítli. Martin pronesl něco posměšného, ale dál se tím už parta nezabývala. Za chvíli se celý pokoj otřásal, jak z výšky dopadali na podlahu. V jedné chvíli ale Tomáš skočil špatně – a rovnou do Markova kufru, který se protrhl. Tomáš ustrnul a nevěděl, co na to říct. Zato Marek se do něj pustil. Každá míra jednou přeteče a to se mu právě stalo. Denně tu s nimi má jen samé problémy.
„Tys mi ho rozbil,“ rozkřikl se a rovnou do Tomáše strčil. Tom se vzpamatoval a strčil na oplátku do Marka, ale ten se na něj vrhl se vší silou svého vzteku. A už se kluci mydlí. Tomova parta se tentokrát ke rvačce nepřidala. Kluci s rozbitým kufrem nechtějí nic mít. Kája s Michalem chtěli oba soky od sebe odtrhnout, ale co to? Marek má najednou navrch! Nečekaně získal převahu a už má Toma na lopatkách!
„Teda Marku!“ vydechl Michal obdivně.
„To se spraví,“ těžce oddechuje Tom a snaží se Marka setřást. Ten ale drží pevně. Tiskne ho celou vahou do koberce.
„Nesnáším tě,“ cedí mezi zuby. „Už toho mám všeho dost!“ pustil spolužáka a postavil se. Dotkl se bolavého šrámu na tváři a vyrazil ke dveřím.
„Hlavně už utíkej za učitelkou, ať jí to můžeš žalovat,“ sykl Tom, ale jeho hlas nemá tu sílu jako jindy.
Marek se na chodbě zastavil. Vážně má jít za některou z učitelek? Co by udělal David? A páni – vždyť on právě přepral TO-MÁ-ŠE! Znovu se dotkl rány na tváři. Pálila. Opřel se o zábradlí u schodiště a rozesmál se. Dokázal to! Jednou jedenkrát měl navrch on!
Vrátil se do pokoje, sedl si na zem ke kufru a začal prohlížet škodu. Kufr měl ve víku díru. Zavřít ale půjde a věci mu z něj taky nevypadají. Tvářil se jakoby nic a v duchu se trochu bavil číhavými výrazy ve tvářích Toma a jeho party. Už neskákali, jen si něco špitali u Martina na posteli. Marek vzal Kájovy skvělé přebíjecí karty s motorkami a rozdal je. Za chvíli už klidně hráli. Tak je našla o něco později i paní učitelka Krásná.
„Převlečte se do plavek, kluci, a vezměte si ručníky. Za chvíli půjdeme,“ řekla s úsměvem nad radostí, kterou vyvolala její slova a vyšla z pokoje. Kája a Michal se běželi připravit. Tomáš, který za rozbitým kufrem cítil tvrdý trest, pochopil, že mu nic nehrozí. Ani se tomu nedivil – tak moc si byl jistý svou převahou. Navlékl si plavky a jako první vyrazil na chodbu, kde se všichni shromažďovali.
„Tome, pojď zpátky do pokoje,“ zavolala ho najednou paní učitelka Krásná. „A ty mi Marku ukaž tu díru.“
„Já jsem ale nechtěl,“ začal se vytáčet Tomáš.
„Tome,“ zarazila ho mladá učitelka přísně, „jak vás vůbec napadlo tu skákat? Co kdyby se vám něco stalo?“ Tomáš jen rozpačitě krčil rameny a díval se do země. „Pro mě je to jasné. Tys měl už od včerejška podmínku, že nepůjdeš do bazénu. Nedáváš mi jinou možnost. Můžeš se zase ustrojit, koupat se nebudeš.“
Tomáš naštvaně hodil ručník na postel. Počkal, až paní učitelka odejde a vrhl se na Marka. „Ty žalobníku jeden!“
„Já to neřekl,“ bránil se Marek.
„Ne? A kdo teda asi? Ty srabe!“
„To jsem byl já,“ ozval se od dveří Kája, „protože nám furt šéfuješ a myslíš si, že jsi frajer. A nás už to pěkně štve.“
„Tak jdeme nebo zas bude průšvih, že zdržujeme,“ popohnal kluky Michal.
Marek má kamarády! S chutí vyběhl z pokoje a věnoval Kájovi „buráka“ z radosti.
2024 ©