KAPITOLA DEVÁTÁ
MODLITBOU A POSTEM
KDYŽ MĚ PÁN POSLAL PRACOVAT do Státní školy pro retardované děti, dal mi slovo ze Žalmu 27; ukazovalo mi, jak jsem měl podle jeho vůle v práci jednat. Jako by bylo modlitbou za děti v tomto ústavu, na niž chtěl Pán odpovědět: „Slyš mne, Hospodine, hlasem volajícího, a smiluj se nade mnou i vyslyš mne. O tobě přemýšlí srdce mé, že velíš, řka: Hledejte tváři mé, a protož tváři tvé, Hospodine, hledati budu. Neskrývejž tváři své přede mnou, aniž zamítej v hněvě služebníka svého; spomožení mé býval jsi, neopouštěj mne, aniž se mne zhosťuj, Bože spasení mého. Ačkoli otec můj a matka má mne opustili, Hospodin však mne k sobě přivine." (Žalm 27,7-10) Připadalo mi, že tyto děti - ačkoli tomu zřejmě nemohly rozumět, ani to nějak vyjádřit - jakýmsi tajemným způsobem hledaly Boží tvář. Byly skutečně odmítnuté a opuštěné, možná víc, než kdo kdy věděl. Avšak navzdory těžkým postižením jako by hluboko v jejich nitru cosi instinktivně odpovídalo na Boží lásku, jeho něhu a slitování. Čím víc jsem dovoloval Duchu svatému, aby skrze mě proudil, tím víc od Pána přijímaly. Často byly změny sotva patrné a objevovaly se pozvolna během dlouhého období. Jindy Pán jednal mnohem rychleji a dramatičtěji. Někdy to až vzbuzovalo bázeň.
PŘÍPAD STEVIEHO
Jedním z nejbolestivějších případů v celé škole byl chlapec jménem Stevie. Trpěl extrémní formou Downova syndromu („mongolismu“). Fyzicky mu bylo šestnáct, ale mentálně necelé dva roky. Dětem jako Stevie jsme říkali „bouchači“; v klinické terminologii to je člověk trpící automutilací. Cosi ho nutilo, aby se oběma rukama spojenýma v pěst divoce bil do hlavy a obličeje. Dělal to téměř neustále. Následkem dlouholetého bití měl celou tvář jeden obrovský mozol. Kůže byla silná a hrubá jako u hrocha. Uši byly groteskně zvětšené, oči uzavřené otoky, rty zčernalé a znetvořené. Požádali mě, abych pro Stevieho vytvořil speciální tréninkový program, aby se přestal zraňovat.
Co jsem mohl dělat? Jak jsem zjistil, ostatní již vyzkoušeli všechno možné, aby Stevieho abnormální chování změnili. Záznamy prozrazovaly, že ho podrobili i elektrošokové terapii. Je to extrémní forma negativního posilování. Stevie byl napojen na elektrody a kdykoli se udeřil, dostal elektrický šok. Cílem bylo, aby si časem uvědomil spojitost mezi nežádoucím chováním (bitím) a bolestivým následkem (elektrošokem) a s tímto chováním přestal. Nefungovalo to. Zápisy ukazovaly, že během půlroční terapie se jeho sebezraňování ještě zhoršilo. Léčba byla tedy přerušena. Ošetřovatelé nakonec v zoufalství přišli na primitivní, avšak účinný způsob, jak Steviemu v ranách zabránit. Připevnili mu paže k dlouhým tuhým dlahám, aby je měl neustále zcela natažené. Chodil po škole s pažemi trčícími do stran jako křídla letadla. Osvědčilo se to docela dobře až na jednu věc: netrvalo dlouho a některé z dětí si uvědomily, že takto svázaný je Stevie zcela bezbranný. Vyvinuly jakýsi druh hry: jeden z větších chlapců se za něho připlížil a strčil ho tak, že Stevie letěl dopředu. Protože nemohl dát ruce před sebe a pád zabrzdit, přistál obličejem na beton. Děti to považovaly za velikou legraci.
Opravdu jsem nevěděl, co si počít. Vyzkoušelo se a nakonec vždy selhalo tolik různých věcí; co mohu vymyslet já? Přesto jsem si u Stevieho - jako u tolika ostatních dětí - všiml téhož neobvyklého jevu: vypadalo to, že skrze mne prožívá něco z Boží lásky a přitahuji ho. Když byl u mě, zklidnil se a strašlivé trýznění sebe sama na chvíli ustoupilo. Nikdy se ale nezastavilo úplně; a když u mě nebyl, zhoršovalo se víc než dřív.
Jednou ke mně Stevie přiběhl po dalším kole kruté dětské „hry“. Někdo ho strčil obličejem na hřiště. Měl zlomený nos a roztržený dolní ret. Po obličeji mu tekla krev, slzy a špína. Vrhl se mi do náruče a neovladatelně vzlykal. Byl jsem zmaten a frustrován. „Pane,“ modlil jsem se, „poslal jsi mne sem, k těmto dětem, jako svého velvyslance lásky. Co dělat se Steviem? Takhle to prostě nemůže pokračovat. Jak mu mohu ukázat tvou lásku, aby mu přinesla proměnu?“Ještě jsem neskončil, když jsem hluboko v nitru uslyšel hlas Ducha svatého. Řekl mi: „Takový rod vyjde jen modlitbou a postem.“ Ihned jsem věděl, odkud ta slova znám. V deváté kapitole Markova evangelia se Ježíš setkává s mužem, jehož syn je sužován zlým duchem. Chlapcův otec vysvětluje, že „kdykoli se ho démon zmocní, povalí ho na zem... A často ho srazil do ohně nebo do vody, aby ho zahubil“ (Mk 9,18,22). Ježíšovi učedníci se snažili démona vyhnat, ale bez úspěchu. Ježíš zlému duchu pohrozil: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej! Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel“ (Mk 9,25-26). Později, když se učedníci ptali, proč bylo jejich úsilí marné, Ježíš vysvětluje: „Takový rod nemůže vyjít jinak než modlitbou a postem“ (Mk 9,29).
Nemohu říci, že by mě to nějak uklidnilo. Příběh z evangelia se opravdu v mnoha ohledech podobal situaci Stevieho. Stevie byl podobně jako onen chlapec spoután autoagresivitou (sebepoškozováním). Podobně jako učedníci v příběhu i zde personál vyzkoušel všechno možné, aby mu pomohl, ale bezúspěšně. Jenže chlapec z evangelia nebyl nemocný nebo mentálně retardovaný. Neměl genetický defekt, jakým je Downův syndrom. Byl sužován zlým duchem. Je tomu skutečně tak, že Stevie... ?
SETKÁNÍ S PÁNEM ZLA
Zachvěl jsem se, neboť jsem si vzpomněl na jednu děsivou příhodu, kdy jsem věděl, že stojím tváří v tvář dílu toho Zlého. Došlo k ní před několika měsíci, když jsem pracoval jako zástupce provozního v jedné restauraci blízko univerzity. Nebyl jsem tehdy pokřtěn v Duchu a realitu duchovního světa jsem si uvědomoval velice málo. Náš šéfkuchař Ken se mě zeptal, zda bych mohl na půl úvazku zaměstnat jeho syna, devatenáctiletého Tonyho. Věděl jsem, že s chlapcem jsou potíže, ale věděl jsem také, že jeho rodina prožívá těžké časy a příjem navíc by pro ni hodně znamenal. Přijal jsem ho na večerní směnu jako sběrače nádobí. Okamžitě nastaly problémy. Tony často chodil do práce pozdě, někdy se neobjevil vůbec. I jeho chování bylo divné. Nesl jídelnou tác s nádobím a náhle se, bez zjevného důvodu, zapotácel a všechno rozbil. Řekl jsem Kenovi, že pokud se Tonyho vystupování nezlepší, nezbude mi nic jiného, než ho propustit.
Jednou jsem přišel do kuchyně a našel Tonyho, jak chodí po místnosti a švihá do vzduchu velkým kuchyňským nožem. Zeptal jsem se, co to pro všechno na světě dělá; on se na mě podíval skelnýma očima a řekl, že se snaží zbavit much, které bzučí kolem jídla. To bylo příliš. Popadl jsem Tonyho za ramena, nůž mu vzal, posadil ho do nepoužívaného salónku a šel do kanceláře zavolat jeho otci. Nestačil jsem ani dotočit číslo a uslyšel jsem, jak jedna ze servírek křičí: „Hoří! Hoří!“ Rozběhl jsem se do salónku. Tony zhasl všechna světla a nastrkal židle a stoly k jedné straně. Potom vzal z přístěnku několik krabiček se zápalkami, vždy jich uprostřed podlahy několik současně zapálil a nepřestával prozpěvovat: „Musím přinést oběť. Musím přinést oběť. Musím přinést oběť.“ Vpadl jsem doprostřed místnosti a začal oheň zašlapávat. Vtom Tony zakvokal podivným vysokým hlasem, jaký jsem nikdy dřív neslyšel: „Myslíš si, že máš sílu. Žádnou nemáš. Všechna síla je naše!“ S nepříjemným pocitem jsem si náhle uvědomil čísi přítomnost. Rozhlédl jsem se. Napůl udiveně, kdo by tam ještě mohl být, napůl se strachem, co zjistím. A pak jsem to spatřil: tmavou kvokající postavu, přízračně se rýsující v rohu ztemnělého sálu. Přejel mi mráz po zádech. Co se vlastně děje? Pach kouře a výkřiky servírky již přivolaly kuchaře z noční směny a jednoho z ostatních sběračů nádobí. Kuchař - silný, rozložitý muž - skočil jako ragbyový hráč na Tonyho, aby ho složil. Tony ho odhodil, jako by měl sílu deseti mužů. Druhý sběrač a já jsme stáli jako přimrazení. Celou dobu se Tony smál a nesmyslně vykřikoval cosi o „svém pánu“, který má „všechnu moc“. Zmínky o jeho „pánu“ mi připomněly, že mám také Pána. „Když on volá svého pána, mohl bych zavolat i já svého.“ V podobné situaci jsem dosud nebyl. Nevěděl jsem, co říci, a byl jsem příliš vyděšený, než abych vůbec něco nahlas řekl, jen jsem se v duchu modlil: „Pane Ježíši, požehnej Tonymu. Požehnej mu, Pane.“ Tony se začal trochu uklidňovat. Pomalu jsem se k němu blížil. Třásl jsem se jako list, takový jsem měl strach. Každým krokem směrem k Tonymu jsem se přibližoval k té děsivé věci v koutě. Neodvažoval jsem se na to pohlédnout, ale věděl jsem, že tam dosud je. Cítil jsem to. Konečně jsem se dostal tak blízko, že jsem natáhl ruku a položil ji chlapci na čelo. „Pane Ježíši, požehnej Tonymu...“ V tom okamžiku Tony pronikavě zaječel: „Dost! Dost! Sundej ten kříž z mé hlavy! Pálí mě! Pálí!“ „Nechci ti ublížit, Tony,“ řekl jsem. „To je jen má ruka.“ Pokračoval jsem v modlitbě. Tony se sesul na židli. Dlouze, hluboce vydechl. Znělo to, jako když vypustíte pneumatiku. Potom ztichl. Rychle jsem se podíval do kouta, kde jsem ještě před chvílí viděl tu tajemnou, děsivou postavu. Byla pryč.
Brzy přijel Tonyho otec a odvezl syna domů. Později jsem se dozvěděl, že Tony byl členem jakési satanistické skupiny. Tehdy jsem nechápal souvislost, nikdy jsem se neučil o satanu a démonech. Přesto jsem věděl, že v té místnosti bylo cosi velice zlého a velice skutečného, co Tonyho ovládalo.
JEŽÍŠ KRISTUS VÍTĚZÍ NAD TÍM ZLÝM
Je možné, že něco podobného sužuje Stevieho? Zahleděl jsem se na mozolnatý obličej plný modřin a krve, odpočívající na mém rameni. Přemýšlel jsem o slovech, která mi řekl Duch svatý: „Takový rod nevyjde jinak než modlitbou a postem.“ Tímto způsobem se v evangeliu hovořilo o zlém duchu, takže smysl se zdál jasný: příčinou Stevieho problému je démon. Kdybych mu chtěl pomoci, musel bych se vypořádat s jeho působením. Ale jak? V Tonyho případě jsem se jednoduše modlil, aby mu Pán požehnal, a démon odešel. Se Steviem jsem se modlil stejným způsobem již týdny, ale jeho stav se neměnil. Cítil jsem, že odpověď leží ve slově „půst“. Nikdy jsem se o něm neučil, ale bylo mi jasné, že Pán chce, abych se postil. Chápal jsem půst tak, že nebudu jíst ani pít: po určitou dobu žádné jídlo a žádná voda. Přijal jsem to a řekl: „Pane, chceš-li, abych se postil, udělám to.“ Začal jsem téhož dne. Uběhl snadno; vyhlídka na to, co Pán učiní pro Stevieho, mě tak vzrušovala, že jsem hlad a žízeň nevnímal. Druhý den byl těžší. Třetího dne jsem opravdu bojoval. Později jsem se dozvěděl, že není dobré zůstávat delší čas bez vody. Tehdy jsem to netušil, postil jsem se tedy i od vody. Druhého dne postu jsem dostal hlad, před očima se mi objevovaly řízky a smažené brambůrky. Třetího dne se mě zmocnila taková žízeň, že jsem na hlad ani nepomyslel! Pamatuji se, jak jsem pozoroval jednoho z opatrovníků, když si myl ruce. Zurčení takového množství vody tekoucí z kohoutku přímo do výlevky mě trýznilo - pouhé pomyšlení, že voda jen tak odtéká. Rozzlobil jsem se. Znovu vidím ohromený výraz jeho tváře, když jsem vykřikl: „Co děláš? Nevíš, že bys ji mohl pít?“ Chudák, neměl zdání, co prožívám. Čtvrtého dne jsem cítil, jak mi Pán říká, že vodu pít mohu, ale v postu od jídla jsem pokračoval. Konečně, po čtrnácti dnech, mi Duch svatý řekl: „Teď jdi a modli se za Stevieho.“ Vzal jsem chlapce do malé kanceláře, kterou jsme někdy užívali pro schůze personálu. Seděl tam, paže rozepjaté do stran a bezvýrazně se na mě díval. „Stevie,“ začal jsem, „vím, že mi nerozumíš. Tvoje mysl toho není schopna, ale tvůj duch ano. Chci ti povědět, že jsem služebník Pána Ježíše Krista. Přicházím k tobě s dobrou zprávou: Ježíš přišel, aby propustil zajatce. Bůh tě miluje, Stevie. Poslal svého Syna, Ježíše, aby zemřel za hříchy celého světa a vysvobodil nás všechny z ďáblových pout.“ Náhle jsem pocítil obrovský příval víry, autority a důvěry. Podíval jsem se na chlapce, jako bych hleděl přímo do jeho ducha a řekl: „Ve jménu Ježíše Krista, ty zlý duchu sebetrýznění, vyjdi z něho - hned!“ Jakmile jsem tato slova řekl, Stevieho tělo vylétlo ze židle a přistálo u zdi. Jako by někdo zvedl hadrovou panenku a mrštil jí přes místnost. Stevie chvíli seděl na podlaze a zády se opíral o zeď. Potom otevřel ústa a hlasitě vydechl. Znělo to, jako když se snaží vypravit ze sebe vzduch někdo, kdo se dusí. Trvalo to snad celou minutu. Kancelář se naplnila pachem zkažených vajec. Tak náhle, jak začal, vzdech skončil a pach se rozptýlil. Stevie seděl na podlaze a díval se na mě. Něco se však na něm změnilo; celá místnost byla jiná. Rozvázal jsem mu ruce. Pomalu je zvedl k obličeji. Jemně se dotýkal tváří, očí, úst. Po lících se mu začaly kutálet veliké slzy. I já plakal. Uvědomil jsem si, že Stevie je poprvé schopen dotknout se svého obličeje, aniž by si zasazoval rány.
Během několika příštích týdnů se chlapcův vzhled začal měnit. Modřiny a podlitiny se zhojily. Kožovitá pleť se proměnila v hladkou a hebkou. Zmizely otoky kolem očí a uší. Stevie už nikdy nemusel mít na rukou dlahy. Od onoho dne se u něho již nikdy neprojevilo sebezraňující chování, které ho tak dlouho sužovalo. Pán ho osvobodil.
Tato zkušenost mě hodně naučila. Poznal jsem, jak mohou být zlí duchové mocní a působit lidem nemoci a utrpení. Poznal jsem, oč mocnější je jméno Ježíš, které nás osvobozuje. Poznal jsem význam postu, jenž od té doby hraje v mém životě a službě životně důležitou roli.
2024 ©