Charlie běžel o život. V boku ho píchalo, jako by mu do něj při každém kroku někdo vrážel dýku. Studený vzduch mu hladil rozpálené tváře, ale nemohl uhasit žár v jeho plicích. Boty, které mu visely svázané za tkaničky kolem krku, ho bolestivě tloukly do hrudi. Nohy měl dávno otupělé. Nevnímal, jestli běží bahnem nebo po křivé dlažbě. Neotáčel se. V hlavě měl každou uličku, každé nároží, dokonce každou zeď či ohradu, táhnoucí se podél dvorků. Tu cestu prošel několikrát, aby se potmě nespletl. Šanci měl jen jedinou. „Vem to kolem kostela!“ velel hlas za ním. Byli příliš blízko. Ale Charlie už neměl sílu běžet rychleji. Spoléhal na tmu. Musí se dostat k Temži; v přístavišti najde úkryt. Před očima se mu odvíjela síť uliček a úzkých průchodů, jako by četl z mapy. Uklouzl po mokrém kameni, překonal smradlavou stoku plnou splašků. Někde se rozštěkal pes. Bože! Existuješ vůbec? Dopustíš, aby mě dostali? Proběhl kaluží a špinavá voda se rozstříkla kolem. Chodidla bude mít na cáry, ale musí vydržet. Doufal, že ty vzadu trochu zmátl, když běžel kolem starého chrámu. Rozdělí se a za ním jich poběží míň. Ti zbylí brzy zjistí, že jsou na špatné stopě, ale přece je to trochu zpomalí. Slyšel jejich křik. Zuřili jako rozběsněné šelmy. Minule s sebou měli psa. Kdyby ho znovu chytili, podruhé by to nejspíš nepřežil.
„Tohle fakt stojí za to,“ prohodil Pete svým šišlavým hlasem a potěžkal vak, který tentokrát naplnili až k prasknutí. Ben ho surově nakopl, aby se výrostek upamatoval. „Ticho!“ sykl vztekle. Hrubě mu vytrhl pytel z rukou. Dopřeje zbytku tlupy ještě chvíli, aby prozkoumali vedlejší pokoj, a pak se vypaří. Počkal, až Pete zmizí v sousední místnosti a nepozorovaně strčil do kapsy několik drobností. Z pytle neubyde a on musí myslet na budoucnost. „Koukni na to, Bene,“ šeptal nadšeně Čára stojící ve dveřích. Ben k němu došel a ve slabém světle lampy si prohlédl dřevěnou kazetu. Vypadala draze sama o sobě, ale když s ní zatřásl, ozval se známý zvuk. Ben ji spokojeně přihodil do vaku. Když šlo o zlodějnu, bylo na Čáru spolehnutí. Svišť se dnešní akce neúčastnil. Při rvačce si pohmoždil kotník a kulhal. Benovi to nepřipadalo tak vážné, ale poslední dobou vedle sebe Sviště strpěl jen s krajním přemáháním, takže ho skrčkova nepřítomnost příliš netrápila. Bez něj se obejde. Ať ten mizera vidí, že ho Ben vůbec nepotřebuje. Snad ho to poučí. Zvenčí zazněl ostrý hvizd. „Co ten pitomec – “ ale Ben nedořekl. Jack Dobře Já si v zahradě nepískal pro pobavení. V domě se ozval hluk. „Zloději!“ zakřičel hysterický hlas a v patře nad nimi bouchly dveře. „Dělejte! Mizíme!“ Benova pobídka nebyla nutná. Čára, Pete i Dick se hnali ke schodišti. Služebnictvo spalo o patro výš. Banda se řítila po schodech do přízemí, kde je má spasit otevřené okno. „Dělej!“ poháněl Ben Dicka. Jako by přemýšlel, kde má nohy. Pořízek nebyl zrovna rychlík, to věděli všichni. Ben by ho klidně obětoval, kdyby neběžel za ním. Měl využít příležitosti a proklouznout před něj. Na úzkém schodišti to ale nešlo. Nehodlal si hrát na kapitána, co svědomitě opouští loď až poslední v řadě. Uvědomoval si však, že zdrhnout musejí všichni, jinak je s nimi amen. Nevěřil, že by někdo z bandy po dopadení nezpíval jako skřivánek. Vak ho tížil na rameni a běh kumpánů mu připomínal hlemýždí závody. Zdálo se to nekonečné. Přece však dosáhli svého cíle. V kuchyni služebná zapomněla zavřít okno. Stávalo se jí to často, proto si taky dům vyhlédli. Okénko bylo úzké a vysoko, ale pod ním příhodně stál masivní stůl na přípravu pokrmů. Čára byl u něj první, hbitě vylezl nahoru, vsoukal se do okna a se slyšitelným žuchnutím dopadl do záhonu. Nebyl čas zdržovat se slézáním po žebříku, který si zvenčí přistavili. Dick odstrčil Peta a cpal se do otvoru, který nebyl dost široký pro jeho robustní postavu.
„Stát! Zloději! Darebáci!“ Domem se ozýval křik. Po schodišti duněly kroky pronásledovatelů a Ben se začínal potit strachem. Vylezl na stůl vedle Dicka a oba ho s Petem cpali do okna, až se jim ruce bořily do jeho tlusté zadnice. Schytá to. Ben ho vzteky umlátí, jestli se odtud ovšem dostanou. Za tohle ho šetřit nebude, sliboval si. „Stůjte, slyšíte?“ Někdo stál ve dveřích, ale v kuchyni byla tma. Dick propadl oknem a hekal bolestí. Dobře mu tak. Pete s Benem sváděli boj, kdo se zachrání. Ten u dveří vystřelil. Zablesklo se. Střela minula, ale ohlušující rána Bena na chvíli ochromila. Pete toho využil a protáhl se ven. Přiběhl sloužící s lampou. Světlo ozářilo kuchyni a Ben spatřil tvář muže, kterého právě okradl. Ještě měl nataženou ruku se zbraní. Byl to jen zlomek vteřiny. Ben mrštil vakem ven a vecpal se do okna. Nedbal, že ho chytili za nohy a snaží se ho vtáhnout zpátky. Byl to Čára, kdo čekal v podupaném záhoně a při své výšce se pokusil dosáhnout k němu. Podařilo se mu Bena zachytit a stahoval ho k sobě. Ostatní už byli v prachu.
Jestli do této chvíle byli diváci neklidní a hluční, teď teprve vypukl ten pravý rámus. Koně v tom všeobecném zmatku divoce vystartovali. Vyrazili jako splašení, vráželi do sebe boky a jezdci měli co dělat, aby se udrželi v sedlech. Řítili se špalírem diváků, elegantní krky natažené kupředu, dlouhými skoky ukrajovali vzdálenost. Ještě tam, jen okamžik od začátku závodu, jeden z jezdců neudržel rovnováhu po srážce s jiným koněm a spadl. Jeho kůň se hnal dál s ostatními. Diváci počkali, až se pole závodníků přežene, a nějací muži běželi jezdci na pomoc. S kletbami vstal ze země a odkulhal za posměšných výtek, aby se napil na lítost. Charlieho ale nezajímalo, co cizí muž asi cítí. O jednoho soupeře míň, pomyslel si spokojeně. Koně teď zdolávali mírné návrší. Legenda běžela poslední. Nebylo na tom nic divného, James koně do kopce vždycky šetřil. Potom se závodníci ztratili z dohledu. Od domu byla vidět jen špička věžičky zahradního pavilonu, který označoval polovinu závodu. Kolem něj koně zatočí a pak se znovu objeví v zorném poli natěšených diváků. Jejich pokřikování poněkud utichlo, protože nebylo koho povzbuzovat. Všichni napjatě očekávali, jak se pole závodníků změní, až budou opět na dohled. V ostré zatáčce šikovný jezdec získá metry k dobru, špatný je ztratí a smolař může snadno opustit sedlo svého koně. „Rychle, Charlie,“ pobídl ho Tim a rozběhl se přes louku. Mnozí měli stejný nápad a dav se hnal k pastvinám, u nichž se zakrátko bude závod rozhodovat. Chlapci měli rychlé nohy a podařilo se jim předběhnout ostatní a získat místo s dobrým výhledem. „Tam jsou!“ vykřikla nějaká žena pištivě a už i další lidé křičeli, že vidí závodníky cválat ze svahu. Jak se koně blížili, vzrůstal opět ryk diváků, kteří jako smyslů zbavení povzbuzovali své favority k nejvyšším výkonům. Řítili se k nim, už to nebyla sevřená skupina, ale roztroušený útvar, v čele se hnali dva koně bez jezdců. Další volní koně pole závodníků uzavírali, vlečeni stádem. Kde zůstali jejich jezdci? A především – kde je Legenda? Na okamžik Charlieho polilo horko, ale pak je spatřil. Legenda v plném trysku, James stojí ve třmenech a naklání se lehce dopředu, aby pomohl klisně v běhu. Proč ji však vede v zatáčce podél ohrad velkým obloukem? Jezdci sira Elliota a pana Hogginse spolu bojují přímo u hrazení. I další žokejové se snaží jet blízko ohrady, aby získali cenné metry k dobru. Náhle Charlie pochopil Jamesův manévr. Zelený dres se žlutobílým se srazily! Hogginsův jezdec padá! A přes něj se převalili další dva koně. Ale Legenda se s jistotou žene dál. Drží se vedoucího koně. Jezdec na Elliotově vraníkovi divoce pobízí, bič se mu v ruce jen míhá. Legenda vidí ten nenáviděný pohyb. Zrychluje. Řítí se kupředu s ušima položenýma na temeni, v očích jí svítí bělmo a z tlamy odletuje pěna. Rve kopyty celé kusy hlíny. James vypadá, že ten let neustojí. Jak ryzka vnímá svištění biče vedle sebe, stává se nezvladatelnou. Jen pryč, pryč! Charlie přestal hrůzou dýchat. Bezděky se dotkl napuchlého nosu. Ale James je dobrý jezdec. Nemá koně pevně v rukou, ale drží se v sedle a nechává se nést. Legenda přece nemá
kam vybočit. Pak Charlie slyší bouřlivý jekot všude kolem, ale jako by nechápal, co se děje. Běží vedle sebe, nos na nos, bok po boku, Elliotův vraník a Legenda z Ashton Courtu. Někde na okraji zorného pole Charlie zachytil pohyb rudého praporku.
2024 ©