Vzpoura proti duchovní autoritě? Děkuji, nechci.

„Je správné, aby pastor rozhodoval bez nás?“ „Neměl by to a to v naší církvi dělat jinak?“ „Zdá se, že má jen své oblíbence, ale my k nim nepatříme.“ „Není dost rozhodný, aby zatočil s těmi, kdo nesekají latinu.“ „Není dost citlivý vůči těm, kdo jsou zranění.“ „Není…, je …“ Nemáš, co bys dosadil místo těch tří teček? Sláva Pánu!

Nevím, jestli se vám to někdy stalo, nebo s tím dokonce bojujete znovu a znovu, ale za sebe musím přiznat, že je velmi snadné dostat se do reptání. Říká se tomu vzpoura proti duchovní autoritě a je to vážný hřích.

„Hříchem jak věštění je totiž vzpoura, zlá jak modlářství je svévole.“ 1. Samuel 15:23

„…modlářství, čarování, nepřátelství, svárlivost, nevraživost, zloba, soupeřivost, roztržky, sekty, závidění, opilství, obžerství a další podobné věci. Varuji vás; jak už jsem vám říkal, ti, kdo tohle dělají, nebudou mít podíl na Božím království.“ Galatským 5:20,21

Proč je čarodějnictví tak nebezpečné? Odvádí od Boha – není nic bolestnějšího, než člověk, který poznal Boží milost, a vrátil se k životu v otroctví hříchu. Stejně však pracuje i vzpoura v lidském srdci. Pokud neposloucháme Boha, jsme ve vzpouře proti Němu. Když nepřijímáme autoritu toho, kdo byl povolán jako náš duchovní vůdce, jsme ve vzpouře… opět proti Bohu.

Miriam a Áron pomlouvali Mojžíše. Ten příběh je mi důvěrně známý. Najdeme ho ve 4. Mojžíšově ve 12. kapitole. Mojžíšovým sourozencům se nelíbilo, že vůdcova žena není Hebrejka. Sipora patřila k Midjáncům, jejichž jméno se dá vyložit jako „sporní, spor působící.“ Nu, hned tu jeden máme. O Mojžíšově ženě se mnoho nedočteme, asi to Bůh nepovažoval za důležité. Zato velmi konkrétně nechal zapsat to, co provedla Miriam. Její jméno má bohatou symboliku – když použiji výrok slovníku. Mojžíšova sestra by mohla být „Kapkou moře“, ale – a to mě zaujalo – také tou, která je „vzdorovitá, svéhlavá, hořká“.

Odosobněním příběhu dostaneme jednoduchou rovnici. Máme tu něco, co působí spor, ale skutečnou příčinou je hořkost. Ta je kořenem zla a jako taková musí být vyrvána z našeho srdce, a to dokonale. Připomněla jsem si hodiny pracovní výchovy na základní škole, při kterých jsme pečovali o školní zahradu. Někdy jsme pleli záhony a bojovali s nezničitelným plevelem, kterým je pýr. Má dlouhý kořen, který nevede přímo pod rostlinu, ale jako pevný provaz se plazí pod povrchem. Táhnete a táhnete a stále nekončí, vede dál, rozvětvuje se k dalším rostlinám, až nakonec utrhnete úctyhodnou délku, ale stejně víte, že jste kořen jen přetrhli. Když ale kousek zůstane, znovu se rozroste.

Hořkost je jako ten nezničitelný pýr; pokud jí jen trochu necháme v srdci, zase zesílí. Najde si důvod sporu, který může vypadat dokonce i svatě a moudře a mnozí se nechají namotat a přidají se na stranu toho, kdo působí svár. A ještě řeknou: „Podívejte se, tenhle člověk má přece pravdu, je tak duchovní.“! Nemylme se, Miriam byla duchovní ženou. Uměla vstoupit do Boží přítomnosti a naplnit se Božím Duchem. Byla prorokyní! To vyžaduje vztah s Bohem, jeho budování. Jenomže pak dovolila pýše a hořkosti, aby ji v nitru žraly. Našla si důvod, za který skryla svou hořkost, a který vypadal spravedlivě. Bůh zakázal svému lidu, aby se spojoval s cizinci. Co na tom, že Sipora byla Mojžíšovou ženou ještě před tím, než jim Hospodin dal toto přikázání. V lidských očích to vypadalo, že má Miriam pravdu, že Mojžíš je zkrátka „mimo“. I Áron se nechal svést. Byla to však vzpoura, která Miriam vedla. Pocit vlastní důležitosti a touha po uznání, naprosté nepochopení toho, kdo je Mojžíš. „Přece můj bratr, ne? A ještě k tomu mladší! Je snad neomylný?!“

Mojžíš znamená „vytažený (z vody)“, ale také „ten, který vytahuje“. Člověk, kterého Bůh ustanovil a pomazal do vedoucí pozice, je tím, kdo skrze svůj posvěcený a vydaný život přináší ostatním zjevení, buduje je, je jim příkladem a vede je, aby duchovně rostli – vytahuje je, pozdvihuje a směruje blíž k Bohu. Je tím, koho ustanovil Panovník Hospodin, je Jeho pověřeným služebníkem, na němž spočívá Boží autorita. Jak by se vedlo muži, který by v Egyptě neposlechl místodržícího Josefa? Faraon by ho ztrestal!

Mojžíš byl nejpokornějším člověkem na zemi. Pokora ale není ušlápnutost, absence sebedůvěry a náboženské sebemrskačství. Tohle ani vzdáleně není obrázek vůdce milionového národa. Mojžíšova pokora byla závislostí na Bohu, jeho naprostou vydaností Boží vůli. „Kam půjdeš, půjdu. Když stojíš, čekám i já a jestli chceš, odejmi ode mě roli vůdce. Všechno udělám, jak mě Ty sám povedeš!“

Bůh byl tím, kdo obhájil svého služebníka. Nedovolil, aby se hořkost rozrostla do celého národa, a přísně zakročil. Věřte, že stejně zakročí vždy, když je snižována autorita toho, koho postavil jako pastýře svého stáda. Nemáme uctívat člověka, ale uctíváme Boha, který povolává duchovní autority. A ctíme Ho i tím, že tyto autority bereme vážně, že bereme vážně jejich vyučování, jejich napomínání – a to i přesto, že jsou možná v Pánu mnohem mladší než my. Naší úlohou je modlit se, aby rostli a ještě víc požehnání přišlo skrze jejich službu do životů lidí v církvi. Porozumění duchovní autoritě nestojí na lidském vidění, ale na zjevení od Pána.

Áron svůj hřích uznal a činil z něj pokání. Litoval takového jednání a odvrátil se od něj. Odstranil hořkost ze svého srdce. A Miriam? Není tu nic o jejím pokání. Byl to Mojžíš, kdo prosil za její uzdravení. Celý Izrael čekal, až se očistí od malomocenství, a všichni věděli, proč onemocněla. Litovala svého počínání a omluvila se všem, kterých se týkalo? Prosila o Boží odpuštění? To se nedočteme. Mojžíšovy knihy o ní nadále mlčí a jen nás krátce zpraví o její smrti. I to je důsledek vzpoury. Miriam se připravila svým jednáním o pomazání a významnou službu mezi Božím lidem, která bývala mohla nést hojné ovoce. Ale – a to je dobré vědět – tento způsob reptání, tajného pomlouvání a manipulace s názory ostatních, toto čarování – není pouze doménou žen!

Prosím! Nedovolme hořkosti a vzpouře, aby ovládly náš život a řídily naše konání. Vystavujeme se příliš velkému riziku. Snadno se padá do kritiky, sladké jsou pomluvy v našich ústech. Jaká spoušť po nich však zůstane – nedůvěra a rozbité vztahy, nejednota a porušení stability sboru, ztráta pomazání v životě Božích služebníků. Jen jediný se raduje – ďábel, kterému zase jednou vyšla jeho osvědčená strategie.

Když dovolíme hořkosti a vzpouře, aby se skrze nás projevily, jsme jako vojáci, vyslaní do bitvy s prognózou jasného vítězství, kteří však fatálně selhali. Padli do léčky a nepřítel je využil proti jejich vlastní armádě. Opravdu – být tím, kdo celý den stojí a podpírá generálovy ruce, není snadná úloha. Nebo si někdo myslí, že jen Mojžíšovy paže klesaly? Být služebníkem, který stojí za všech okolností po boku Bohem daného vůdce, znamená být v centru bitvy, nést zodpovědnost za výsledek a stát se cílem útočníků. Ale také to znamená přijímat veškeré požehnání, které Bůh sesílá na ty, kdo ctí Jeho autoritu. Církev má totiž jen tolik požehnání, kolik ho má její pastor – proto by měl své úsilí směrovat k tomu, aby hledal Boží vůli a vize, ne k tomu, aby musel bojovat s neposlušnými ovcemi z vlastního stáda. Na nás je, abychom si vybrali. Povzbudím vás – Bůh jedná s kořeny problémů a je tak dobrým zahradníkem, že dokáže vytrhnout hořký pýr tak dokonale, že se už neuchytí. Pak musíme jít a zasadit novou rostlinu, která ponese dobré ovoce.