Na tohle téma se mi nepíše snadno. Ani se o něm snadno nemluví, to by mi jistě potvrdily ty, pro které je čerstvé – a bolavé. Především ale hodně osobní.
Zkraje je to téma osamělosti a touhy po naplnění obyčejné lidské potřeby mít někoho, kdo mě miluje, koho miluji já. Postupně se stává tématem, o kterém si myslí celé mé okolí, že do něj může a musí zasahovat dobře míněnými (jak jinak přece) radami. Může se ale rozvinout až do hořkosti vůči Bohu.
Já jsem se dlouho pohybovala ve velké nejistotě. Co pro mě vlastně Bůh má? Mám se modlit za manžela nebo to nechat na Pánu? Určitým způsobem jsem vždy věděla, že možná patřím k těm, o kterých mluvil Pavel – „je lepší zůstat, jak jsem já“. Anebo, jak řekl Pán Ježíš, „kdo může pochopit, pochop.“
To ale neznamená, že to není těžké. Každým rokem přibývá otázek z mého okolí, ze slušnosti se usmívám, když mi všichni přejí „konečně nějakého chlapa“ a dokonce kolem mě chodí s kočárkem mladé ženy, které jsem znala jako žákyně základní školy. Dobrá. Mohla bych se tu vylívat ze své bolesti, vypsat se ze svého zklamání, naštvanosti vůči všem necitlivým lidem a poplakat si, že Bůh na mě zapomněl. Nic z toho dělat nehodlám. Už jsem tímhle vším prošla a nic mi to nepřineslo. Pročetla jsem dost knih na tohle téma a nepomohlo mi
a) volat k Bohu, aby mi dal muže (asi proto, že jsem si nebyla jistá, jestli je to opravdu Jeho vůle pro mě a jestli to vážně chci já)
b) čekat a žít tak, že se na manželství připravuji (no jo, ale co když to NEPŘIJDE?)
c) povídat si o tom s ostatními (zjistila jsem, že lidé chápou, proč byl svobodný apoštol Pavel, ale naprosto nechápou, že by to FAKT byla Boží vůle pro mladou dámu z jejich církve)
d) najít si muže ve světě sama (to jsem ani nezkoušela – opravdu)
e) považovat manželství za dar, který zkrátka Bůh každému nedá (tohle mě ale vážně NADZVEDLO, i když ta kniha byla jinak fajn – snad někomu pomůže, ale já to nejsem :-))
f) ptát se Boha, jaké má tedy se mnou vlastně plány (Vážně. Protože představte si – On mi neodpověděl!)
Tak proč tu o tom píšu, ptáte se. Protože přece jen existuje něco, co mi pomohlo nalézt vnitřní klid. Ten nejdůležitější vztah mého života není vztah s manželem, s rodiči, dětmi nebo přáteli. To nejvíc, co lze získat, je stálá Boží blízkost. Radost a pokoj v našem srdci, které jsou ovocem Ducha svatého a každodenní vědomí Jeho přítomnosti – ať jsem kdekoli. Spočinutí v Jeho milující náruči, Jeho vedení a moje radostná poslušnost a touha Ho víc a ještě hloub poznávat.
Pokud jsem plná Ducha svatého, pak nemám čas ani chuť na smutek, sebelítost, ani nemůžu cítit vnitřní prázdnotu, kterou by mi měl naplnit muž a děti. Nejsem vdaná ani k tomu vědomě nesměřuji. Není to moje téma č. 1. Uvědomila jsem si, že ačkoliv jsou věci, jak jsou, žiji v Boží vůli. Potvrzuje mi to. Používá si mě. Povolává mě do různých nových oblastí a služeb.
Možná teď kroutíš hlavou a říkáš si, že tohle přece není řešení. Jenže otázka nezní, kde je ten můj princ na bílém koni. Nezní ani, jestli po mně Bůh chce, abych byla do konce života sama. Otázka zní – jsem právě teď v této chvíli v Boží vůli? A budu jí poslušná i nadále, ať bude tato vůle jakákoliv? Ano – protože buduji vztah s Ježíšem a nemůžu jinak než Ho prostě nechat vládnout ve svém životě, ať to stojí cokoliv. Pokud nemůžeš říct totéž, prosím začni na tom pracovat. Hledej předně Boží království a ostatní ti bude přidáno – možná manžel, možná pokoj a radost a naplnění i bez něj. Ale především ta Boží osobní, láskyplná blízkost, která je pro mě vším. V ní člověk nachází smysl, hodnotu a porozumění Jeho plánům.
2024 ©