Hranice ve službě dětem

Pojďme si povídat o hranicích (pravidlech). Někteří z nás je vnímají jako něco negativního. Možná jsme v dětství zažili takovou výchovu, jaké se chceme vyhnout a ušetřit jí své děti i ty, které máme svěřeny jen na čas (besídka, kroužek, hlídání). Jenže co dělat, když náš přístup k dětem vypůsobí jen to, že nám neposluchové „lezou po hlavě“ a dělají si, co chtějí, bez ohledu na naši snahu dát společnému času nějaký řád a náplň? Jak si poradit s nedostatkem autority, aniž bychom se však dostali do druhého extrému, kterým je tvrdý dril?

Hranice nejsou vojna. Neznamenají káznění dětí na úkor jejich pocitu komfortu, aby dospělý vždy vládl a byl šéfem, kterého se děti bojí. Děti nás mají respektovat, řečeno slovy Bible, mají nás mít v úctě. To nefunguje, pokud získají dojem, že jsme na stejné úrovni a nás jako dospělé nemusí poslouchat. Nefunguje to ani v případě, kdy je dospělý příliš tvrdý a děti se jako vystrašení koníci stavějí na zadní, aby oslabili tlak ostrého udidla. Armádní výchova vede také k tomu, že si děti dobrého Boha připodobní přísnému rodiči – a nechtějí s Ním nic mít. Proto nám Boží slovo říká, abychom své děti „nedráždili“ (Ef 6: 4). Máme vychovávat, ne ničit. Výchova je pozitivní věcí. Formuje dítě tak, aby z něj vyrostl poctivý, čestný, rozumný a nesobecký člověk. Pokud výchova nenese toto ovoce, nejde o výchovu, ale o nezdravé přístupy k dětem, ať už jde o přílišnou liberálnost nebo naopak o naprosté potlačování dětské osobnosti.

Děti jsou v mnohém odkázány na dospělé. Mají velkou fantazii a chtějí skákat po střechách jako jejich oblíbený televizní hrdina. Zkoušejí si pohladit roztomilého pejska za plotem. Milují svoje růžové šaty a nedokážou pochopit, že jim bude zima, když venku padá sníh. Zaberou se do kopané a málo je zajímá, že je hned vedle hřiště silnice. Nechápou nebezpečí umělých barviv v sladkostech. Věří lidem, kteří se na ně usmívají. Touží zůstat večer dlouho vzhůru. Narodí se jako miminka, závislá na péči druhých a pak nechtějí tuto pohodlnou pozici postoupit mladšímu sourozenci. Mají jasno v tom, že hračka patří jim, a že půjčit ji znamená nemoci si s ní hrát sám.

Zkrátka nastává mnoho situací, kdy jsou hranice báječnou pomůckou, která nebolí, ale pomáhá. Děti očekávají naši pomoc. Jsou však bezbranné proti naší zlobě, fyzické síle i duševní moci, kterou nad nimi máme. To je zřejmě důvod, proč mnozí dospělí považují hranice za něco zlého. Pokud jsou však mantinely správně nastavené a pokud fungují, nic takového dětem nehrozí. Hranice děti chrání v nebezpečných situacích (třeba aby zastavily před přechodem a do silnice vstoupily jen s dospělým), chrání je také od neadekvátních trestů (když dítě dodržuje pravidla, prostě k takovým situacím moc často nedochází).

Specifickou situací je práce s dětmi ve skupině. Děti nejsou v domácím prostředí, jsou odkázány na „cizí“ dospěláky, spojeny do skupiny s dalšími dětmi. Vyžadujeme od nich soustředěnost, spolupráci, poslouchání. To vše vyvíjí tlak na jejich psychiku. Chovají se jinak než doma. Mohou mít pocit ohrožení bez přítomnosti svých blízkých, vytvářejí dvojice či skupinky, ve kterých se snadno „rozjedou“ a těžko uklidňují, nejsou rovnocenné ve vědomostech, schopnostech ani v sociálních návycích. A my potřebujeme, aby přes to vše byly vnímavé na Boží slovo, soustředěné při modlitbách, samostatné, protože nemáme dost prostoru se každému věnovat osobně, a poslušné. Vždyť i na dospělého, který skupinu vede, je velký tlak, aby vše zvládl, stihl projít připravený program, ohlídal bezpečnost při hrách – a ještě by rád, aby si všichni včetně jeho samého společný čas užili. V tom všem jsou hranice užitečné, dokonce zásadní.

Dobrá zpráva je, že za nastavení hranic je zodpovědný dospělý. Takže vy. To není pobídka k tomu se vyděsit, ale uvědomit si, že je jen na nás, jakou atmosféru dětem připravíme. Nikdo nám nediktuje, jak moc přísní být a jak tvrdé tresty používat. Jestli právě tohle nesnášíme, fajn – udělejme si vše tak, aby i v případě, že musíme řešit nějakou neposlušnost, nebudeme se cítit jako zrádci svých vlastních názorů. Jak tedy nastavit hranice? A existuje něco jako postih, který napravuje a přitom není trestem?

Nejprve se zamyslete. Máte představu, co chcete? Jak má podle vás vypadat společný čas s dětmi? Čeho s nimi chcete dosáhnout, jaký má být jejich přístup k vám, k programu, k sobě navzájem? Nejspíš už nějaké zkušenosti máte. Kde se vám nedaří dodržet ideální stav? Je konkrétní chvíle, kdy se vám situace začne vymykat z rukou? Nebo problém nastává od prvního okamžiku, kdy jste s dětmi sami? Co tedy udělat příště jinak? Vždy mi pomáhá zpětně se zamyslet, co se podařilo, co ne – a proč. Žádná zkušenost není zlá – nedívejte se na své neúspěchy jako na selhání, ale jako na příležitosti. Ukázala se slabina, takže se máte od čeho odrazit a kam se posunout.

Velká část dětského zlobení vychází z toho, že děti nedokážou dlouho udržet pozornost. Proto je dobré připravit program tak, aby byl pestrý, aby se děti mohly zapojit. Ale pozor – pravidla! Jestliže děti budou odpovídat na otázky, je lepší udělat to jako ve škole – kdo se přihlásí, může mluvit. Kdo pokřikuje, toho napomenout a upozornit, že jeho odpověď neplatí. Nechcete dětem připomínat školu? Udělejte tedy kolečko. Nikdo nesmí druhého předbíhat. Tento způsob je velmi pozitivní v tom, že řada vyjde na každé dítě. Můžeme korigovat to, jakou otázku které dostane – jednodušší otázka může povzbudit toho, kdo nevyniká vědomostmi, aby měl dobrý pocit, že zná odpověď.

Můžete děti nechat při výkladu doplnit nedopovězenou větu, nalepit obrázek na tabuli, najít verš v Bibli. Čím víc fungujete jako koordinátor, tím spíš se podaří zapojit všechny děti, i ty nesmělé či ty, které za ostatními v něčem pokulhávají. Pokud je „školní“ systém používán s láskou a moudrostí, bude pro děti motivací, ne vzpomínkou na hodinu matematiky. Mnoho totiž vypůsobí přístup vedoucího, i když mu schází kreativita ve vymýšlení novinek a zábavných her. Děti jsou obvykle šťastné, když mohou ukázat, co znají nebo když je pochválíte, že hezky čtou. Jako člověk, který chce dětem zprostředkovat Boží lásku, máte jistě mnohem laskavější přístup než mnozí neosobní učitelé ve škole. Pak se i hra, připomínající zkoušení u tabule nebo písemný test může změnit v báječnou zábavu, plnou pochval, motivace – a přijetí. Ukážete dítěti, že je Bůh miluje i s jeho nedostatky – a že On je ten, kdo mu pomáhá rozvíjet se a nacházet svá obdarování.

„Nebezpečná situace“ může nastat při určitém složení dětské skupiny. Některé děti zkrátka dokážou rozdovádět druhé a pošťuchovat se navzájem. Řešením může být hned při příchodu do místnosti rozsadit děti tak, aby ti náchylní k pošťuchování byli dál od sebe. Dá se to zvládnout i bez tvrdého nařizování a dohadování (protože oni obvykle chtějí být u sebe, samozřejmě). Můžeme děti posadit na zem na různě barevné polštářky (nebo i papíry), označit židle barevným fáborkem – třeba na střídačku promíchat kluky a holky.

Když se některé z dětí „rozjede“ a je těžké je uklidnit, můžete mu dát na chvíli speciální úkol – vybarvit omalovánku, složit puzzle, pomoci vám najít verš v Bibli. Také sezení na židli, když ostatní hrají hru, dítěti pomůže převzít zodpovědnost za jeho chování a ovládnout se. Několik povzbudivých slov dítě motivuje k tomu, že se neurazí, ale snaží se vám zavděčit a uklidnit se, aby už zase mohlo mezi ostatní. Často se samo ozve, jestli už se smí zapojit a je ochotné slíbit, že si dá na své jednání pozor. Nedokáže to vždy splnit, ale je to pro něj dobrá škola v sebeovládání. Při tom není dítě vystrčeno za dveře, takže je stále v obraze, co se v místnosti děje. Avšak i odeslání dítěte ven z místnosti může mít potřebný efekt, pokud se nedokáže uklidnit v kolektivu.

Hranice chrání ostatní děti – to je úhel pohledu, na který se často zapomíná. Není samozřejmě na vedoucích v besídce, aby dětem vštěpovali základy dobrého chování a respektu k dospělým. I na nás je však díl této výchovy. Nemůžeme přecházet dětský vzdor nebo sobeckost vůči druhým. Naším úkolem je pomoci děti formovat a také ochránit zbytek skupiny. Rozdivočelé dítě ostatní vyrušuje, brání jim v soustředění, v dobré práci, stahuje je k zlobení. Pokud dítě pošťuchuje ostatní, pak jeho trestem či napomenutím chráníme děti, které napadalo. 

Žádné dítě by nemělo mít pocit, že jsou ve skupině „oblíbenci“, kteří jsou vždy ušetřeni a naopak ti, kdo vždy dostanou těžší trest za totéž chování. Znáte situaci, kdy stále napomínáte jedno dítě, stále mu dáváte šanci, až toho máte psychicky dost – a když pak poprvé vyrušuje jiné, stihne ho přísnější trest hned za to jediné vyrušení? To je rozhodně případ, kdy něco není v pořádku. Jakmile se musíme stále věnovat zlobícímu dítěti, ostatní tím trpí. Jeden nezvládnutý neposlucha způsobí, že si ostatní neužijí sebelepší program ani z něj nepřijmou tolik, kolik by mohli v klidném prostředí. Pokud dítě zlobí, pak svým včasným a přiměřeným zásahem ostatní ujistíme, že pravidla jsou pro všechny stejná. Děti jsou velmi citlivé na nespravedlnost!

Někdy dítě zlobením reaguje na situaci, s níž si neumí poradit (např. problémy mezi rodiči). Zde je na místě, abychom byli citliví a uměli rozpoznat, z jakého důvodu se tak dítě chová a adekvátně to řešit, ALE opravdu vždy řešit – i kdyby výsledkem byla mírná domluva namísto tvrdšího postihu, který za stejný přestupek "získalo" jiné dítě. Děti (provinilé i ty ostatní) musejí vědět, že se přestupky řeší! Nedáváme přece dítěti hranice proto, abychom ho omezili v rozvoji dobrým směrem, ale abychom mu vymezili bezpečný prostor, ve kterém se může pohybovat bez obav z trestu. Ve chvíli, kdy nezasáhneme, protože nechceme dítě zranit (má to těžké doma, ve škole, nemá kamarády) – to je humanismus.

Častou chybou nás dospělých je, že dětské zlobení (vyrušování, neposlušnost, divočení) dlouho přehlížíme – ať už proto, že si s ním nedovedeme poradit nebo se nám nechce je řešit. Ve chvíli, kdy naše trpělivost přeteče, už jen lehce nekorigujeme nevhodné chování, ale vybouchneme, takže trestáme, a to v zlosti a často proto unáhleně a nepřiměřeně. Možná jsme sami místo bezpečných pravidel zažívali výchovu, kdy buď nepřišel žádný trest nebo jindy za totéž jednání přišel trest přehnaný – to je přesně to, co dětem předat nechceme. Pak děti nemají pocit bezpečí, nevědí, co se od nich očekává a jak se zachovat. Pravidla jsou bezpečná právě proto, že nepřijde nečekaná a přehnaná reakce. Bude vždy stejná. Od nás dospělých to vyžaduje ochotu učit se. Můžeme se však spolehnout na to, že Bůh nás povede a pomůže nám porozumět hranicím a správně je používat. Konec konců i On sám nám dává hranice – co jiného je Desatero než jasně daný seznam pravidel? A koho z nás, pokud máme zdravý a láskyplný vztah se svým Otcem, napadne, že jsou Jeho pravidla zlá a ubližují nám?

Nastavování hranic je proces, při kterém se i my sami učíme dětem rozumět. Nemusí se vždy vše dařit hned! Vyžaduje to důslednost, dokonce se bez ní neobejdeme. Pomoci nám mohou rituály. Některé věci je možné dělat vždy stejně (třeba hned po příchodu začít modlitbou). Děti pak už vědí, co je čeká a snáz si se situací poradí. I pro dospělého je dobré mít „berličku“, o kterou se může opřít. Jednoduchý seznam pravidel, nalepený na viditelném místě, který s dětmi občas zopakujeme pro lepší zapamatování, a který nám pomůže zařadit dětské chování do správného „chlívečku“. Třeba pravidlo „když mluví dospělý, poslouchám“ je veskrze pozitivně formulováno (není to žádný zákaz), ale ve chvíli, kdy nás děti začnou překřikovat, stačí jen upozornit, že překračují známou normu. Často ani není nutné jakkoliv postihovat nebo vyhrožovat, protože děti dobře chápou, co po nich požadujeme. Navíc si vedoucí nemusí vymýšlet žádné speciální vysvětlení, pokud proti nevhodnému chování zasáhne – je to přece pravidlo, které všichni známe.

Představte si situaci, kdy policista zastaví řidiče, který jel příliš rychle. Možná se ho bude řidič snažit přemluvit srdcervoucím příběhem, že spěchat prostě musí nebo naopak bude rozzlobený a svůj vztek dá patřičně najevo. I policista by někdy mohl podlehnout lidským pocitům a nechat řidiče dál uhánět nebo se nechce hádat a raději by rozhněvaného „hříšníka“ propustil. Ale má se o co opřít – a tato pravidla zná on i řidič. Nejde mu (doufejme :-)) jen o to, aby dal někomu pokutu, ale o to, aby zajistil pro ostatní řidiče a chodce bezpečný provoz na silnici, aby je nikdo nemohl ohrozit jen proto, že rád jezdí rychle.

Ze zkušenosti mohu říct, že děti vždy budou zkoušet nastavené hranice překročit. Jakmile zjistí, co je za nimi (a že „to“ není příjemné), velmi rychle zůstanou ve vymezeném prostoru. Pokud však hranice nefungují – tedy nedojde k reakci, pak je dítě bude vždy překračovat. Obvykle dítě zkusí hranici několikrát, ale naše odpověď musí být vždy stejná – vždy je to důsledek jejich neposlušnosti. Uvědomme si, že se nejedná o osobní averzi – děti nepřijdou do církve s rozhodnutím, že dneska "tu tetu vytočím". Děti jsou snadno ovlivnitelné momentální situací – náladou, nějakým řešením s rodiči cestou do církve, aktuálním složením dětské skupiny, samozřejmě i tím, jaký dospělý je s nimi – velmi rychle vycítí, že si u někoho mohou dovolit víc. Také se může stát, že dítě, které normálně funguje, se náhle snaží hranici přestoupit – např. přijde po delší době (nemoc, tábor) z prostředí, kde byla pravidla jiná.  

Dobrá zpráva je, že pokud dospělý nemá potřebnou autoritu a děti u něj stále hranice překračují, dá se to napravit :-). Vždycky můžeme začít od začátku. Čím jsou děti starší nebo čím víc si k nám dříve mohly dovolit a zneužít naší nezkušenosti nebo slabosti, tím to zřejmě bude těžší, ale ne nemožné. Možná musíme být na čas přísnější, než bychom si přáli. Ale i to je lekce pro nás – abychom si příště už nastavili pravidla od začátku a nemuseli je vyžadovat v průběhu práce. Pamatujme si, že děti se cítí bezpečněji tam, kde jsou jasná pravidla a také se opravdu dodržují. Pomáhá jim to lépe chápat, co od nich požadujeme. Důslednost v dodržování hranic není na překážku dobrému a blízkému vztahu s dětmi. Pokud budou vědět, že jste tím, kdo se vždy snaží chovat spravedlivě, kdo je umí pochválit, ale také ukáznit, pokud z vašeho chování vycítí lásku a to, že jste na jejich straně, i když je napomínáte, budou vás mít rády. Děti by neměly poslouchat jen proto, že jste vždy hodní – ani to tak reálně nefunguje, protože bez bariér budete bojovat s jejich chováním a nedostanete se blíž k jejich srdci. Možná překvapivě zjistíte, že děti mají mnohdy rády přísné dospěláky – nevnímají je jako nepřítele, ale prostě jen jako toho, kdo má velení. Velmi dobře vycítí, jestli s nimi jednáte z pozice nadřazenosti, strachu, z potřeby je káznit nebo s láskou.

A ještě jedna praktická rada na závěr. Pokud si nejsme jistí, že nějakou situaci s dětským kolektivem zvládneme (akční hru, vyučování venku, vycházku), prostě ji odložme na dobu, kdy si budeme víc věřit a budeme mít situaci pevně v rukou. Nemusíme dětem dopřát všechno, pokud by to mělo vést k problémům. Možná postupně zjistíme, že už není nic, co bychom s dětmi nemohli podniknout – a ještě k tomu tak, že si to vždy užijí všichni zúčastnění. A o to nám přece jde, ne?