O Edómcích najdeme v Bibli celou řadu zmínek. Edóm je vlastně přezdívka Ezaua, Jákobova dvojčete. Ezauovo srdce nikdy nepatřilo Hospodinu. Žil si podle své vlastní vůle a podle svých tužeb, na víru svých rodičů se díval spatra a nejspíš sám sobě připadal jako rozumný, normální chlap, který nestojí o řeči "fanatiků". Nestál tedy ani o prvorozenství a všechna duchovní požehnání, která s tím souvisela. I kdyby Jákob tato požehnání nezískal lstí, Ezau by na ně v pravý čas ztratil nárok. Z Ezauových potomků povstal jeden z nejzarytějších nepřátel Božího lidu, Amálek. Ale i ostatní jeho synové se rozrostli do kmenů, které společně nazýváme národem Edómců, později zvaných Idumejci.
Slovo Edóm znamená červený, červenozem. Souvisí s barvou pokrmu, za který Ezau vyměnil své prvorozenství, ale také s barvou jeho vlasů, s krajinou, kde se Ezau se svou rodinou usadil, a kde se těžila měď. Možná bychom mohli posunout význam k tomu, že Edóm je ten červený, vázaný (připoutaný) k zemi, tedy milovník požitků, člověk žijící ve vzpouře proti Bohu nebo natolik rozumový a tělesný, že ani nemůže chápat věci ducha.
Edóm byl vyjmut z národů, které Bůh přikázal Izraelcům vyhladit. Jako přímí příbuzní spolu s Moábci a Amónci odešli ze země zaslíbené a usadili se v okolních krajinách. Na území, které Bůh daroval svému lidu, tak zůstaly jen ty národy, které se ve své bezbožnosti dostaly příliš daleko, a jejich náprava nebyla možná. Ve svém srdci však všichni výše jmenovaní nosili nenávist k Izraelcům. Toto nepřátelství se projevilo, když Mojžíš vedl lid z Egypta a chtěl projít Edómem. Vedla tudy tzv. Královská cesta, kterou chtěl použít, ale nejprve požádal edómského krále o svolení k průchodu jeho zemí. A toto svolení neobdržel. Izraelci se podvolili a použili jinou trasu. Bůh skrze Mojžíše dokonce přesto dovolil, aby se Edómci směli připojit k Božímu lidu a stát se součástí Božího shromáždění (Dt 23: 8)
Král Saul bojoval s nepřáteli včetně Edómců a vítězil. David si tento národ podrobil. Šalamoun miloval Edómky a bral si je za ženy. Za krále Jehorama se však Edómci vzbouřili a získali svobodu. Jehoram byl nakonec rád, že se mu podařilo uprchnout z jejich obležení.
Velmi zajímavý je příběh o Doegovi Idumejském. Tento muž byl významným služebníkem krále Saula. Když David musel uprchnout ze Saulova paláce a začalo se období jeho skrývání před Saulovým vojskem, zastavil se mladý muž v Nobu u kněze Achimelecha. Tam ho spatřil Doeg, o kterém je tu řečeno, že „toho dne zůstával před Hospodinem“ (1 Sam 21: 8). Doeg se vrátil ke svému pánovi, dozvěděl se o událostech s Davidem a krále informoval o tom, kde uprchlíka viděl. Saul se rozzuřil a nakázal kněží potrestat. Nikdo z jeho družiny se však neodvážil vztáhnout ruku na kněze, protože byli pro Izraelce svatí (navíc také z jejich slyšení před králem vyplývá, že byli nevinní). Doeg jediný neměl problém zabít 85 kněží a pokračoval ještě krvavou řeží, při níž neušetřil mezi obyvateli Nobu ani ženy a děti.
Jak to tedy bylo s Doegovou vírou? Pohané vyznávali názor, že konkrétní božstva se váží ke konkrétnímu území. Proto dobyvatelé uctívali bohy původních obyvatel, aby si zajistili jejich požehnání. To mohl být Doegův případ. Žil mezi Izraelci a věděl, že Bůh Hospodin je velmi silný. Jeho bohoslužba nevycházela z obráceného srdce, ale pouze se svými skutky a oběťmi snažil zajistit si Boží přízeň. Scházela mu opravdová Boží bázeň. David o této události složil žalm 52.
Nepřátelé Izraele vždy usilovali ne pouze o to Boží lid podrobit, ale přímo ho zničit. Vždy tak byli ztotožňováni s nepřáteli samotného Boha. Tak ani Edóm není vynechán z těch, na které dopadne Boží hněv: „Tvou radost nad zpustošením dědictví domu Izraele ti odplatím: Budeš zpustošeno, pohoří Seír, i celý Edom se vším všudy! Tehdy poznají, že já jsem Hospodin.“ Ezechiel 35: 15
„Egypt se stane pustinou, z Edomu bude pustá poušť kvůli násilí, jež páchali na synech Judy, když vraždili nevinné v jejich zemi.“ Jl 4: 19
Edom si může říci: „Byli jsme poraženi, ale znovu vystavíme trosky.“ Hospodin zástupů však praví: Jen ať si stavějí, já budu bořit! Bude se jim říkat „Země zkaženosti“ a „Lid, na nějž se Hospodin hněvá navěky“. Mal 1: 4
Ať je nám tento lid i samotný Ezau, z něhož povstal, varováním. Buďme těmi, kdo stojí za Izraelem a žehnají mu. A dávejme si dobrý pozor na to, na čem je založen náš vztah s Pánem. Víra Doegova byla jen prázdným náboženstvím. Ezau žil přítomností a tím, co mohl vidět a na co si mohl sáhnout. Náboženskost i tělesnost jsou si velmi blízko. Pokud ochladne naše víra tak, že se život s Bohem místo soužití s milovanou Osobou stane jen povinností, pokud nás víc láká to, co nabízí tento svět a zcela to vytlačí naši touhu po Boží přítomnosti, jestliže naše víra v Boha jde jen potud, pokud si dokážeme věci přestavit, je čas zastavit a přehodit výhybku. Edómci žádné požehnání neuchvátí.
„Ať se z nikoho nestane nevěrník nebo bezbožník jako Ezau, který prodal své prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když potom chtěl zdědit požehnání, byl odmítnut (ačkoli se jej s pláčem dožadoval), neboť nenašel příležitost k pokání.“ Židům 12: 16, 17
2024 ©