Čas je hranicí, mantinelem, který nemůžeme překročit. Považujeme ho za něco velmi omezujícího, dokonce až za svého nepřítele. Zvláště my ženy nemáme čas v lásce. Nejdřív jsme příliš malé na to, co obdivujeme u dospělých – na líčení, chození na podpatcích i na první lásky. Říkají nám: „Na to máš dost času.“ Jenže velmi brzy si uvědomíme, jak málo času máme ve skutečnosti na všechno hezké, jak nám chybí, když máme spoustu práce a nesnášíme jeho úprk, když se nám zdá, že se nestihnou naplnit naše touhy. Čas je to, co obviňujeme ze svých vrásek, ztráty krásy, elánu a nadějí na spokojený rodinný život, tu pravou práci nebo vysněné koníčky. Čas nás zkrátka někam posunuje a my jej často chápeme velmi negativně, protože se ještě nechceme pohnout dál. Chceme si uchovat dobu, kdy jsme šťastné a bezstarostné a naopak nechceme stárnout a zažívat omezení, která přicházejí s vyšším věkem.
Doba, ve které žijeme, je velmi hektická. Máme čtrnáctileté modelky světového formátu, dvacetileté virtuózy, úspěšné vysokoškoláky s vlastními firmami vydělávajícími závratné částky. Pokud dítě nezačne sportovat hned, jak se naučí chodit, nemá už skoro šanci na skvělou kariéru. Podle amerických filmů se zřejmě celý život odehraje na střední škole. Kdo do svých jednadvaceti let není uctívaný sportovec se stipendiem, budoucí vědec už teď pracující na projektu hodném Nobelovky nebo novinář píšící do středoškolského plátku aspirující na nejmladšího nositele Pulitzerovy ceny, ten zkrátka v životě nic nedokázal a nejspíš to jen nějak doklepe do důchodu.
Zvykli jsme si čas oklamat plastickými operacemi, nákupy přes internet s doručením až do domu, ohříváním hotovek z obchodu. Šetříme chvilky jízdou metrem, květiny posíláme přes messengera, místo škol nám stačí rychlokurzy. Bůh ale nevidí náš život jako zelený prášek, co vysype ze sáčku do hrnku, zalije horkou vodou a do pěti minut má uvařenou hrachovou polévku. K čemu tedy čas je? Chtěla bych, abychom porozuměli významu času a získali Boží pohled na něj.
Hospodin není omezený časem. Jeho světem je věčnost. Stvořil člověka tak, aby s námi mohl mít vztah po věčnost. Zamiloval si nás dřív, než nás stvořil. Zamiloval si to rozhodnutí stvořit nás a zamiloval si každého z nás, než jsme vznikli. Už v té chvíli ale věděl, že Jeho lásku zradíme a kvůli hříchu se od Něj oddělíme. Člověk, oddělený od Boha a vzbouřený proti Němu, ale žijící věčně – to by byl velký průšvih. Bůh to vyřešil tak, že dal člověku možnost jíst ze stromu života. Jakmile však Adam s Evou zhřešili, byli vyhnáni z ráje a čas převzal vládu nad lidstvem.
Čas je v Božím plánu
V rukou tvých jsou časové moji,… (Žalm 31: 15 BK)
Náš čas a události našeho života (náš osud) jsou v Božích rukách. Pokud to Bohu dovolíme, pak se v našem životě uskutečňuje Jeho vůle. Záleží na nás, jestli ji hledáme a jestli se jí podřizujeme. Můžeme se rozhodnout podle Božího vedení nebo ne. Bůh ví předem, jaká rozhodnutí uděláme. Nenutí nás chovat se podle Něj, i když ví, že děláme chybu. Snaží se nám pomoci k dobrým rozhodnutím (především skrze svoje Slovo a skrze vedení Duchem svatým). Jsme to ale my, kdo je potom za svá rozhodnutí plně zodpovědný.
Čas není něco, čeho bychom se měli bát, protože nás má o něco připravit. Čas je darem k tomu, abychom objevili Boží vůli pro svůj život a naplnili ji. Dává nám v tom hranici. Doba našeho hledání není neomezená. Kdyby byla, nechtělo by se nám náš hřích a vzpouru proti Bohu řešit. Nic by nás netlačilo. Člověk potřebuje určitá pravidla. Potřebuje činit rozhodnutí bez dlouhého váhání.
Boží vůlí je, abychom nesli ovoce
To, že člověk naplňuje Boží vůli ve svém životě, má nějaký výsledek. Říkáme tomu ovoce. K tomu, aby strom vyprodukoval úrodu, potřebuje právě čas. Člověk potřebuje čas k růstu, k proměně svého života – postojů, názorů, myšlení, vybudování zodpovědnosti, změně jednání. Tak, jak čas ubíhá, je tato změna na nás stále zřetelnější.
V Lukáši ve 13. kapitole nacházíme příběh o sadaři, který pečuje o fíkovník. Věnuje se mu, hnojí ho a okopává, možná si s ním i povídá :-), zalévá ho a chrání před špatným počasím. Miluje ho a dává mu dostatečný čas a prostor k tomu, aby strom vyrostl, dospěl a v pravý čas vydal ovoce. Tomu všichni rozumíme. I kytička v květináči na okně potřebuje naši péči, jinak zajde. Potom přichází do sadu jeho majitel a vidí, že fíkovník nerodí. Někdy máme negativní přístup k tomuhle příběhu – je o tom, že jako křesťané neneseme ovoce a Bůh je tím hospodářem, který nás vyhodí na kompost. Ale podívejme se na příběh opačně – Bůh je přece milující Otec. Neměli bychom si Ho okamžitě spojovat s inspektorem, který rozdává důtky. Hospodin Bůh je tím sadařem, který stromek hájí. „Nech mě ještě jeden rok o něj pečovat,“ říká majiteli sadu.
Bude jako strom na břehu řeky vsazený, který své ovoce ve svůj čas přináší, kterému nikdy neuvadne listí – cokoli činí, se podaří! (Žalm 1: 3)
Strom nese ovoce v pravý čas – ne dřív a ne později. Neviděla jsem jabloň, na níž by dozrála jablka v březnu nebo v prosinci. Má svůj čas a ten vždy dodrží. V čase sklizně buď má ovoce, nebo nemá – ale pak je nebude mít ani za měsíc. Bůh ví, že do vztahu s Ním vstupujeme v nějaké situaci. Když se člověk obrátí, může mít v sobě různá zranění, má za sebou určitou minulost, která ho limituje, má nějaké zažité názory a vzorce jednání. To je chvíle, kdy jsme zasazeni. A teď přichází doba, kdy se stromek musí uchytit, zvyknout si na nové místo, pak začne sílit a růst.
Každý z nás potřebuje jiný čas, aby se vyřešily právě ty věci, které si přinesl ze starého života. Potřebujeme zakořenit v Božím slovu, nechat Boha, aby ošetřil rány, nechat se zalévat Duchem svatým a přijímat živiny z Bible. Teprve potom, když nastane čas ovoce, a na stromku žádné není, měl by se začít bát, co udělá vlastník sadu. Bůh dá každému z nás dostatek času, který potřebujeme k růstu. Nesmíme ale získat pocit, že budeme jen přijímat milost a nic sami nedáme na oplátku. Bůh nezakládá sad neplodných fíkovníků. On chce živou, úrodnou zahradu.
Čas tedy není něčím, co krade naše příležitosti a věci, na nichž si zakládáme. Čas sám je naší příležitostí k tomu, abychom se posunuli kupředu. Jak ale docílíme toho, abychom nesli dobré ovoce?
„Já jsem ušlechtilá réva a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla více ovoce. Vy jste již čistí díky slovu, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, tak ani vy, pokud nezůstanete ve mně. Já jsem vinná réva a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; beze mě nedokážete nic. Jestliže někdo nezůstane ve mně, bude odhozen pryč jako ratolest a uschne. Pak budou posbírány, hozeny na oheň a shoří. Jestliže zůstanete ve mně a má slova zůstanou ve vás, proste, o cokoli chcete, a stane se vám to. Když ponesete hojné ovoce, bude tím oslaven můj Otec a budete moji učedníci.“ (Jan 15: 1 – 8)
Nestačí jednou Pána Ježíše vyznat jako svého Spasitele, ale potom si dál žít jako dřív. Denně se musíme poddávat Jeho autoritě, pravdě Božího slova, vedení Ducha svatého. Když žijeme podle toho, co říká Bible, je v nás formován Boží charakter. Když se denně naplňujeme Duchem svatým, jsou uzdravena vnitřní zranění, zlomena prokletí, jsme ochotní Bohu poddávat všechny oblasti svého života, stáváme se citlivými na Jeho vedení a jsme tak plodní v tom, do čeho nás povolal.
Zkoumejme časy
Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas: Je čas rodit se a čas umírat, čas sázet a čas sadbu vytrhat, čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas budovat, čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat, čas házet kamení a čas kamení sbírat, čas objímat a čas objímání zanechat, čas hledat a čas pozbývat, čas chovat a čas odmítat, čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat, čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje. (Kazatel 3: 1 – 8)
Naučme se rozumět tomu, v jakém období se právě nacházíme, a co se od nás v této chvíli čeká. Pokud hledáme Boží vůli, On ji před námi neskrývá. Naopak, Bůh touží po tom, abychom byli v jednotě s Jeho Svatým Duchem a pracovali na úkolech, které nám dává. Čas je darem k našemu růstu. Nezůstáváme stejní, ale měli bychom dozrávat, radovat se ze změn a toužit po nich. Když jsme věrní v malém, Bůh nám dá větší úkol. Když uvidí, že Ho hledáme a poddáváme se Mu, bude nás postupně uvádět do nových a zodpovědnějších úkolů a služeb.
Spravedlnost sejte a lásku sklízejte; zorejte ladem ležící zem! Čas hledat Hospodina je přece zde, ať přijde a spravedlností vás zalije. (Ozeáš 10: 12)
Toto praví Hospodin obyvatelům Judy a Jeruzaléma: „Zorejte zemi ležící ladem a nesejte už do trní.“ (Jeremjáš 4: 3)
Nesejme do trní. Čas, který nám Bůh dává, musíme správně využít, jinak přijdeme o svou úrodu. Nedosáhneme zaslíbení, nebudeme žít požehnané životy, dokonce můžeme ztratit své spasení. Trní představuje starosti všedního dne, bohatství (když je naším cílem a naším pánem) a rozkoše tohoto světa, tj. u čeho je naše srdce. Tady přichází chvíle pro varování – pokud z těchto důvodů nedozrajeme k ovoci, pak budeme opravdu vyťati a hozeni do ohně jako neplodné ratolesti nebo plevel mezi užitečnými rostlinami (Lukáš 8: 15). Pokud nám nic nebrání nést ovoce a my to přesto neděláme, je to velmi zlé.
Nezabývejme se tím, co nám bere sílu nést ovoce. Nedržme si stará zranění, neodpuštění, netrapme se nenaplněnými touhami, ale dávejme svůj život do poddanosti Kristu. Platí to také o náboženských skutcích – ničím si nemůžeme získat Boží přízeň, tu jsme dostali jako dar milosti.
Teď jste ale Boha poznali (lépe řečeno: Bůh poznal vás). Proč se tedy znovu obracíte k těm chabým a ubohým principům a chcete jim znovu otročit? Dbáte na dny, měsíce, období a roky! (Galatským 4: 9, 10)
Pečlivě dbejte na to, jak žijete: nechovejte se jako hlupáci, ale jako moudří lidé. Využívejte svěřený čas, protože doba je zlá. Nežijte v nevědomosti, rozumějte Pánově vůli. (Efezským 5: 15 – 17)
Nezkoumejme časy jako ti, před kterými Bible varuje – věštci, hadači, kteří se obracejí k magii, aby si zajistili úspěch mimo Boží vůli a bez Jeho pomoci. Snažme se žít v souladu s Božím slovem a zkoumejme, jaký je Boží plán spasení světa, a jak se uskutečňuje. Pak budeme lépe rozumět, jaký úkol nám Bůh dal a jak ho máme naplnit.
Jak čas využít
Velebit budu Hospodina v každém čase, jeho chválu budu mít na rtech navěky! (Žalm 34: 2)
Čas vyměřený nám zde na zemi i naše věčnost má být naplněna chválou. Čím víc jsme v Boží přítomnosti, čím bližší vztah máme s Ježíšem Kristem, tím méně jsme pod tlakem z toho, že žijeme pod taktovkou času. Bůh mění náš životní pocit, pohled na sebe samé, upokojuje neklid a dává naději tam, kde pociťujeme nedostatek či nenaplněnost.
On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce. (Kazatel 3: 11)
Naše srdce touží po věčnosti, proto nás trápí, že to dobré pomíjí, chceme to uchovat. Je ale nutné, abychom své touhy dávali do souladu s Boží vůlí, protože jinak nebudeme mít klid. Stále v nás bude nepokoj a nespokojenost. Někdy musíme věci opouštět a už se k nim nevrátíme, jindy na ně ještě zkrátka nedozrál ten správný čas.
Co je, už bylo. Co bude, už je. Co minulo, Bůh vyhledá. (Kazatel 3: 15)
Bůh nepouští ze zřetele to, co u lidí upadlo v zapomenutí. Ať už jde o náš hřích, zranění, sebeoklamání nebo úspěch. On není limitován časem, připomíná nám věci v našem životě, s nimiž je nutné jednat a také nás požehná a odmění. Nenechá nic nedořešeno. Dává také nové šance – pro Mojžíše prodloužil den, králi Chizkijášovi dokonce prodloužil život.
Vidím tedy, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se z díla, které je jeho údělem. Vždyť kdo mu dá nahlédnout, co chystá budoucnost? (Kazatel 3: 22)
Kdy se můžeme z věcí radovat? Pokud umíme své starosti uvalit na Boha a věříme v Jeho řešení. Pak nás budoucnost netrápí. Neznamená to, že nás budoucnost nezajímá, že žijeme tzv. jen přítomností. Vždyť naše přítomnost ovlivní budoucí věci. Pracujeme na tom, aby to byly dobré věci. Náš růst je ve skutečnosti naším umenšováním se!
On musí růst a já se menšit. (Jan 3: 30)
Čas milosti
Jako jeho spolupracovníci vás však také vyzýváme, abyste nepromarnili milost, kterou vám Bůh dává. Říká přece: „V čas milosti jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl.“ Hle, čas milosti je tu, ten spásný den je teď! (2. Korintským 6: 1,2)
Každá fáze našeho života je důležitá – ta, kdy se učíme, i ta, kdy předáváme zkušenosti. Nic z toho nejde přeskočit. Bůh povolal Davida jako mladíka, ale mnoho let uběhlo, než byl pro své povolání připraven. Musel si ho vybojovat. Probouzel se s Boží vizí před očima, ale s vědomím, jak daleko je od jejího naplnění. Jan Křtitel trpělivě budoval svůj vztah s Bohem, než nadešla jeho chvíle. Apoštol Pavel pospíchal, ale Bůh ho „uklidil“ do ústraní, aby nepřeskočil fázi zrání, než se vydá kázat národům. Abraham selhal, když chtěl urychlit naplnění Božího zaslíbení a obdržel ho teprve tehdy, když dorostl k naprosté vydanosti Bohu, kdy už pro něj nebylo nic důležitějšího než naplnění Božích příkazů. Jozue rozuměl důležitosti učednictví a využil čas ke svému růstu, než se postaví do čela národa. Kain či Ezau dostali čas činit pokání, ale nenašli ve svém srdci pro ně místo.
Bylo mnoho dalších, kteří měli čas na své straně. Možná to tak zpočátku neviděli. Možná svou příležitost zcela promarnili. Není na nás, abychom rozhodovali, jestli už jsme připravení pro naplnění Božího plánu, který s námi má. Někdy považujeme období, kterými jsme prošli, za ztrátu času. Ptejme se na to, co nám mělo přinést, a jestli jsme obstáli. Bylo čtyřicet let chození po poušti Izraeli k užitku? Proč David tolik let utíkal před Saulem, když měl příležitosti nehodného krále zabít? Bylo opravdu nutné, aby Jákob sloužil 14 let za své ženy?
Nestačí projít rychlokurzem pro chůvy a stát se skvělou matkou. Jezdce – začátečníka nikdo nepošle na kurs Velké pardubické. Ne nadarmo platí, že nejuznávanější lékaři jsou bělovlasí pánové, v jejichž věku si mnozí jiní dávno užívají důchodu. Pokud má člověk obstát ve službě Bohu, potřebuje čas, aby s ním mohl Bůh pracovat. Poznat Boží hlas v každé situaci, nechat změknout své srdce láskou k potřebným, stát se mistry po vzoru těch, kdo nás učili - to znamená porozumět významu času, který nelze přeskočit ani vynechat. Čas je příležitostí stát se tím, kým nás Bůh chce mít. Uzdravenými lidmi. Svobodnými lidmi. Lidmi, kteří nesou ovoce pro Jeho království. Těmi, kdo se radují z dob učednictví i zkoušek, kterými nás Bůh provedl, aby na nás ukázal svou slávu a dal nám zkušenosti, bez nichž bychom nemohli sloužit druhým.
Čas nás mění. Formuje nás uvnitř i navenek. Není tím, z čeho bychom měli mít strach a co bychom měli nenávidět. Možná nás nutí zříci se svých tužeb, možná nám ubírá vnější krásu. Hledejme Boží vůli a naše touhy a sny se sjednotí s těmi Jeho – pak nebudeme cítit ztrátu, ale naplní nás Jeho pokoj. Sjednoťme měřítka, jakými hodnotíme krásu člověka, s Božím slovem, a porozumíme Božímu pohledu na to, co je skutečně krásné.
Čas má ten největší význam tam, kde lidé neznají Boha. Tam je opravdu důvod bát se – že Ho včas nepoznají, a spěchat – aby měli možnost slyšet o Boží lásce a oběti. Čas je milost poznat Boha tady, kde se čas chýlí ke konci, abychom s Ním mohli být tam, kde už je jen věčnost.
2024 ©