Boží slovo nám odhaluje 3 zásadní fáze lidského života. Když se člověk narodí, musí postupně získat základní návyky a naučit se základním vědomostem. Jak dospívá, jsou na něj kladeny stále větší nároky, až dojde do zralého věku, kde od něj očekáváme, že už mnohé zná, stal se zodpovědným a může vychovávat ty, kdo jsou ještě na začátku.
Fyzický život má svou paralelu v tom duchovním. Když se člověk znovuzrodí, musí si osvojit základy. Když dozrává, staví na tyto základy zkušenosti a hlubší porozumění Božímu slovu, a jako duchovně zralý služebník nese hojné ovoce a vychovává novou generaci. Duchovní zralost není zcela závislá na té fyzické, i když se bez ní v určité době také neobejde. Kde vlastně stojím já? Co se ode mě v této fázi očekává a kam směřuji?
Píši vám, synáčkové, žeť jsou vám odpuštěni hříchové pro jméno jeho. Píši vám, otcové, že jste poznali toho, který jest od počátku. Píši vám, mládenci, že svítězili nad tím zlostníkem. Píši vám, dítky, že jste poznali Otce. Psal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, kterýž jest od počátku. Psal jsem vám, mládenci, že silní jste, a slovo Boží v vás zůstává, a že jste svítězili nad tím zlostníkem. (1. Jan 2: 12 – 14 BK)
Synáčkové
Synáčkové jsou ti, kdo se právě narodili, ti, kdo jsou ještě malí, nezralí, není na ně kladena neúnosná zodpovědnost. Vždy je s nimi někdo, kdo je učí, jak funguje svět, kdo je vede za ruku. Povzbuzujeme je a očekáváme, že budou chodit do školy, budou se vzdělávat (dokonce i když je to vůbec nebaví), a že budou objevovat své vlohy pro budoucí povolání. Je samozřejmostí, že nezůstanou dětmi, ale míří k dospělosti. Pokud se tak z nějakého důvodu nestane, nejsou roztomilými velkými dětmi. Zůstávají infantilními, pomoc druhých vyžadujícími, nerozvinutými a pro další život velmi těžko použitelnými lidmi. To je důvod, proč by nově obrácený měl mít někoho, kdo se mu stane průvodcem v jeho růstu. Bude ho povzbuzovat, ponese ho na modlitbách a někdy ho také výchovně napomene.
Synáčkové (a dcerušky také :-)) potřebují ukotvit svůj život pevně na Kristu. Potřebují se vzdělat v základech, kterým musí porozumět a naučit se je aplikovat v praktickém životě.
Poslouchej, synu můj, otcovo poučení, od matčiných pokynů se nevzdaluj. (Přísloví 1: 8)
Duchovní miminka nemají rozpoznání, co je dobré a co ne. Občas si myslí, že nové narození do Boží rodiny nepřinese pro jejich život žádnou zásadní změnu v tom, jak se rozhodují, jak jednají a přemýšlejí. Často padají do starých hříchů, neumí si s tím poradit nebo nerozumí tomu, proč by měli některé věci opustit jako špatné.
Jan v 1. epištole duchovní děti povzbuzuje, aby si uvědomily, že jejich hříchy jsou odpuštěné. Vysvětluje jim, že poznaly Otce – Toho, který má moc uzdravit zranění těla i duše, který miluje a stará se, chrání nás a naplňuje naše potřeby. Neklade na ně přehnané požadavky, které by je mohly hned na počátku jejich cesty s Ježíšem odradit, ale citlivě jim ukazuje, že je nutné opustit starý život s jeho lákadly, která člověka odvedou od Boha a nasměrují ho zpět na cestu k zániku. Učí je, jaký Bůh je a dává ho do protikladu s Božím nepřítelem a jeho strategií svádění.
Nové Boží děti potřebují jistotu spasení, jistotu Boží lásky a odpuštění. Potřebují se také naučit, co vše Ježíš na kříži pro nás vydobyl a co nám díky Němu patří. Musí slyšet pravdu o satanu a učit se rozpoznávat jeho útoky. Neměly by se však pouštět do duchovního boje, který je nad jejich síly. Musí získat pevný základ ve zdravém učení, aby obstály, až se od nich bude očekávat, že převezmou autoritu nad svým životem. Potřebují porozumět, že v každé situaci Bůh je Pánem a vítězem a my s Ním.
A jako čerství novorozenci se dožadujte neředěného mléka Božího slova, abyste jím rostli ke spáse – pokud jste ovšem okusili, jak laskavý je Pán. (1. Petr 2: 2)
Nově obrácení lidé si potřebují ve svém životě vypěstovat důležité návyky, aby mohli růst. Čtení Božího slova, modlitba a obecenství s Bohem a navštěvování církve nejsou žádnými přežitky a nejsou ani možností, kterou využijeme jen tehdy, když „máme chuť“. Jsou naprosto zásadní pro to, abychom byli proměňováni na obraz Krista, zapouštěli své kořeny hluboko do Něj a stali se nepohnutelnými lidmi, s nimiž neotřese žádný útok toho zlého.
Důležité je také naplnění Duchem svatým a mluvení v jazycích, které nás duchovně buduje. Boží Duch nás vede, dává nám porozumění Božímu slovu a zapečetí nás ke dni vykoupení, abychom v těžkých situacích neodpadli.
Nikde nám není řečeno, jak dlouho trvá fáze dětství v našem duchovním životě. Každý z nás potřebuje individuální plán výuky, řečeno jazykem pedagoga. Je však nutné, aby byl na každém viditelný růst a posun. Účinek pravidelného působení Božího slova a zdravé výchovy se projeví ve změně našich postojů a názorů, které už nemohou být ve shodě se světem, nemohou být stejné jako ve chvíli, kdy jsme uvěřili. A nejen myšlení, ale i mluvení a naše skutky ukazují, jak daleko jsme na cestě k duchovní zralosti došli. I jako letití křesťané bychom se měli občas prověřit, jestli jsme v některé oblasti nezůstali stát na místě. Měli bychom být otevření pro Boží výchovu, ochotní ke změně a nápravě. Musíme Bohu dovolit, aby vstoupil do oblasti našich nejniternějších myšlenek a pocitů, uzdravil stará zranění, pomohl nám odpustit každou starou křivdu a také zlomit v autoritě, kterou nám Kristus dal, každé prokletí v našem životě.
Jak můžeme vědět, že ho známe? Podle toho, zda dodržujeme jeho přikázání. Kdo říká: „Znám ho,“ a přitom se nechová podle jeho přikázání, ten je lhář a není v něm pravda. Kdo ale zachovává jeho slovo, v tom se láska k Bohu opravdu naplnila. Podle toho se pozná, zda jsme v něm. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít, jako žil on. (1. Jan 2: 3 – 6)
I synáčkové zažívají vítězství. Potřebují je, aby jejich víra sílila, aby v nich rostla vděčnost a láska k Bohu. Je velkou ctí i zodpovědností být průvodcem těch, kdo zkoušejí své první krůčky na cestě s Ježíšem.
Chválou z úst kojenců a nemluvňat jsi proti nepřátelům sílu dokázal, mstivého protivníka abys překonal. (Žalm 8: 3 BK)
A kdo nám může být příkladem v tom, že se opravdu sytil Božím slovem, učil a vyrostl ve velkého Božího služebníka? Třeba chlapec jménem Samuel, který „rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby jediné z jeho slov selhalo.“ (1. Samuel 3: 19).
Mládenci
Ach mládenci, kolik starostí dokážete způsobit a kolik vrásek nadělat svou horlivostí, vzpourou či pocitem vlastní důležitosti! Jakou hrdost cítí rodiče, pokud jejich synové a dcery kráčí věrně po Hospodinových cestách!
Chloubou mládenců je jejich síla. (Přísloví 20: 29)
Velkým nebezpečím číhajícím na mládence je jejich vlastní ješitnost. Myslí si, že spolkli všechnu moudrost světa, ačkoliv vlastně žádnou nemají. Honosí se svou silou, svými úspěchy, jednají neopatrně, někdy zkazí víc, než se jim toho podaří a nesnáší poučování. Stává se to křesťanům? Ale ano!
To, že člověk hned na začátku neopustí cestu, kterou se vydal při svém obrácení, ještě neznamená, že má vyhráno. Celý život pracujeme na spáse své duše. Není automatické, že poté, co jsme vyznali Krista jako svého Zachránce a Spasitele, také budeme s Ním v nebi. K tomu ještě vede úzká a nesnadná cesta.
Mládence je třeba korigovat, ale je to těžší než s dětmi. (A s dívkami je to stejné – jen si vzpomeňme na Dínu, která pro svou hloupost způsobila velké neštěstí mnoha lidem.) Proto je tak důležité neuspěchat dobu, kdy se pokládají v životě křesťana základy. Spolu s tím se totiž učí poslušnosti Božímu slovu, Božímu Duchu a duchovním autoritám ve sboru. A poslušnost se vznětlivým mladíkům vštěpuje už jen velmi těžko a s velkými ztrátami.
Když člověk projde fázi duchovního dětství, má za sebou první boje a vítězství, může si začít myslet, že teď je na svém vrcholu. Čekají ho už jen samé úspěchy a úcta v očích ostatních. Ale právě v této době je velmi zranitelný – ne jako dítě, které chráníme před nebezpečím v jeho okolí, ale ublížit si může sám, když do svého života pustí pýchu. I mládenci potřebují vedení, vyučování a podpírání. Jen je to stále více na nich, aby přebírali odpovědnost za svůj život, neběhali s každou drobností za jinými, aby jim pomohli, ale naopak aby se sami stali těmi, kteří mohou pomáhat a zapojit se do služby.
Vy mladší se podřizujte starším a všichni se oblékněte pokorou vůči sobě navzájem, vždyť Bůh se staví proti pyšným, pokorné ale zahrne milostí. Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, a on vás v pravý čas povýší. (1. Petr 5: 5, 6)
Mladíci potřebují rozumět tomu, co je Bohem povolaná autorita – tedy poddávat se pokorně a ne jen na oko pastorovi a dalším služebníkům ve sboru, kteří jsou duchovně zralejší. Nemohou si myslet, že už slyšeli všechna témata kázání a už je vlastně nikdo nemůže překvapit a říci jim něco nového. Neměli by se chovat nezodpovědně jako mladí lidé ve světě, kteří využívají všeho komfortu, ale sami se odmítají postavit na své místo a plnit své povinnosti. To vše jsou projevy duchovní nezralosti a toho, že základy v životě křesťana nebyly položeny správně. Nezralý křesťan je však neschopný bojovat vítězné boje a naplnit Boží vůli ve svém životě. Navíc jeho nezralost a vysoké smýšlení o sobě vede ke spoustě zbytečných konfliktů.
Avšak to, že chloubou mládenců je jejich síla, nemusí být negativním hodnocením. Naopak, jak říká Jan:
Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a Boží slovo ve vás zůstává a zvítězili jste nad tím Zlým. (1. Jan 2: 14)
Pokud člověk položil dobré základy a staví na nich moudře podle vedení Božího slova, pak je doba mládenectví velkým požehnáním pro něj i pro církev. Jen si představte dobře vycvičeného vojáka v plné síle a s veškerou zbrojí, poslušného svému veliteli a ochotného jít do akce proti nepříteli. Má jistotu ve svém výcviku, ví, co si může dovolit, a necouvne, když se nepřítel hned neobrátí na útěk. Ví, že vítězství mu patří.
S tebou vyrazím proti vojsku, ve svém Bohu hradby překonám! … Tento Bůh mě vyzbrojuje silou, … mým nohám udílí hbitost laní, … mé paže učí, jak obstát v boji, mé ruce napínají i luk bronzový. … Svému králi dává mocná vítězství… (Žalm 18)
Mládenci jsou ti, kdo se neschovávají za máminu sukni. Umí převzít zodpovědnost za své činy i důsledky svých chyb. Snaží se z nich poučit. Mají spoustu elánu, jsou horliví ve službě, přicházejí s novými nápady a vizemi, jdou do všeho naplno, přinášejí do sboru život a pohyb. Už umí poznat Boží hlas, mohou být inspirací a povzbuzením pro ostatní, dokonce zjišťují, že mohou být těmi, kdo vedou druhé. Učí se přebírat zodpovědnost za ty, kdo jim byli svěřeni. Očekává se od nich, že budou dál růst, že se neodkloní k žádostem světa, ale že se budou měnit v pilíře sboru. Mají před sebou velkou budoucnost, těší se na ni a vyhlížejí ji. Chtějí víc – víc Boha, víc výzev, víc zkušeností a také víc moudrosti.
Jak mladík svou stezku udrží v čistotě? Tak, že tvým slovem řídí se! (Žalm 119: 9)
Počátek moudrosti jest bázeň Hospodinova, a umění svatých rozumnost. (Přísloví 9: 10 BK)
Příkladem moudrého mládence, který naplňuje Boží povolání je mladík David. Jeho životní pouť od chvíle, kdy si jako chlapec zamiloval Boží přítomnost, přes všechny těžkosti, kterými dokázal projít s čistým štítem jako schopný bojovník, zodpovědný muž a věrný služebník Boží, je obrovskou inspirací. Jozue, který věrně stál po boku Mojžíše, až zaujal sám místo v čele národa. Štěpán, muž plný víry, pokorný a posluhující druhým, první mučedník. Ale mezi „mladíky“ přece patří i ženy. Silných žen, pevných ve víře, nerezignujících před těžkostmi, je v Bibli celá řada. Ježíšova matka Marie, bezdětná Chana, odvážná Ester, poslušná Rút. Neexistuje jediný originál a my nejsme jen něčí kopie. Každý z nás má své místo v církvi, v Božím plánu se světem. Najděme ho a snažme se být mladíky, kteří spějí k uznávaným otcům.
Otcové
Jsou těmi, kdo zrcadlí otcovství našeho Boha. Nejsou otci jen věkem nebo fyzicky, ale jsou otci ve svých srdcích. Mají charakter otce. V jejich životě byly položeny základy, na nich byly postaveny zdi zkušeností, věrnosti a osvědčenosti, zastřešeno bylo moudrostí, vycházející z úzkého vztahu s Pánem.
Očekáváme od nich radu, povzbuzení, poučení. Jsou znalci Božího slova, rozumějí jeho tajemstvím a umějí je vykládat.
Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali Toho, který je od počátku. (1. Jan 2: 14)
Už si prošli dobou, kdy každému horlivě vysvětlovali svou pravdu bez ohledu na způsob, jakým to dělají. Jsou trpěliví a soucitní a nelámou silou ty, kdo s nimi nesouhlasí nebo ještě nedošli na jejich úroveň. Spíš než napomenutí od nich můžeme čekat pozvednutí.
Nepanujte nad svěřeným stádem, ale jděte mu příkladem. (1. Petr 5: 4)
Umí nést zodpovědnost a nebojí se jí. Když mluví, ostatní naslouchají. Nerozněcují hádky a nespokojenost, naopak jsou těmi, kdo uklidňují bouřlivé vody. Najdeme je v čele služebních týmů, ve službách, které vyžadují citlivost na Boží hlas a všude, kde je právě v církvi jakákoliv potřeba. Jdou vzorem, milují církev, horlí pro Boží království a rozhodně neskončili s aktivním životem, když jim zbělely vlasy.
Když Mojžíš zemřel, bylo mu sto dvacet let. Jeho oči nezeslábly a jeho svěžest nevyprchala. (Deuteronomium 34: 7)
Ovoce ponesou ještě ve stáří, čerství zůstanou a plní sil. (Žalm 92: 15)
Velkým zklamáním je, pokud ten, kdo by měl být otcem, z nějakého důvodu nedospěl. Možná se to dokonce naučil maskovat. Oklame tím však jen sebe.
Vy, otcové, nedrážděte své děti, ale vychovávejte je v kázni a v Pánově učení. (Efezským 6: 4)
Věřím, že tento verš platí i pro otce v duchovní rovině. Pokud se z vedoucího v církvi vyklube despota, manipulátor či neproměněný člověk, je to velké selhání. Jenže ani takové případy nejsou úplnou výjimkou a zůstávají po nich zranění lidé s hořkostí v srdci, přežívající raději mimo církev ze strachu, že by se taková situace mohla opakovat.
Nechci se však věnovat smutným případům. I u otců platí, že nepaří do starého železa, ale mohou v mnohém zahanbit mladíky. Jsou ostřílenými bojovníky a vybojovali už mnohá vítězství.
Káleb … k němu promluvil (k Jozuovi): „… je mi osmdesát pět let. Dodnes jsem ale silný jako tehdy, když mě vyslal Mojžíš. Jakou sílu jsem měl tenkrát, takovou mám i teď, k boji i k životu. Dej mi ty hory, o nichž onoho dne mluvil Hospodin. Sám jsi tenkrát slyšel, že tam jsou Anakovci a veliká opevněná města. Bude-li Hospodin se mnou, vyženu je, jak Hospodin řekl.“ (Jozue 14: 6 a následující)
Otcem podle Božího srdce byl předně Mojžíš. Vzorem otcovství je apoštol Jan pro své laskavé srdce a velkou moudrost. Moudrou matkou byla Noemi, vychovávající Rút ve vztahu učednictví.
Také starší ženy ať se chovají, jak se sluší na svaté: ať nepomlouvají a nepropadají opilství, ale jsou vzorem dobroty. Ať učí mladé ženy milovat své muže a děti, být zdrženlivé a cudné, pečovat o domácnost, být laskavé a poddané manželům, aby Boží slovo nemělo špatnou pověst. (Titus 2: 3 – 5)
Nemohu nevzpomenout Simeona a Annu, dva lidi, kteří nedbali na svůj věk a sloužili naplno v chrámu. Na rozdíl od většiny židů nejen vyhlíželi, ale také rozpoznali Spasitele a vydali o Něm svědectví.
Velmi si přeji, aby každý z nás prošel zdárně všemi etapami růstu a zrání. Abychom nic nevynechali, ale veškerý čas využili tak, jak máme. Ať jsou naše sbory plné velké spousty zdravě se vyvíjejících synáčků a dcerušek, ať mají silné mladíky a bohabojné ženy stojící v první linii, ať jim nechybí otcové a matky, poskytující stabilitu a záštitu.
…abyste byli ve vší moudrosti a duchovním porozumění naplněni poznáním jeho vůle a abyste svým životem vždy dělali Pánu čest a radost: abyste stále nesli ovoce dobrých skutků, rostli v poznání Boha, byli všemožně posilováni mocí jeho slávy, abyste mohli všechno trpělivě překonat a abyste s radostí děkovali Otci, který vám umožnil podíl na dědictví svatých ve světle. (Koloským 1: 9 – 12)
2024 ©